IV.ÚS 692/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 692/22 ze dne 10. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Archivace, s. r. o., zastoupené JUDr. Jakubem Fendrychem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 3546/2021-976, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2021 č. j. 4 Cmo 14/2021-886 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2020 č. j. 7 Cm 28/2007-829, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 151 odst. 1, § 237, § 238, § 238a, § 241 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Arnet On Line, s. r. o., sídlem Na Vyhlídce 2582, Frýdek-Místek, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 a 96 Ústavy, dále její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a procesní práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy ve vazbě na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a to s odůvodněním, že povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení pro ni může být likvidační. S ústavní stížností spojila stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 151 odst. 1, § 237, § 238, § 238a, § 241 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 3. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 17 003 272 Kč jako bezdůvodné obohacení (I. výrok), dále zaplatit stěžovatelce částku 500 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (II. výrok) a zaslat jí omluvu a uveřejnit ji na stěžovatelkou zvolených webových stránkách (III. výrok). Krajský soud dále podle zásady úspěchu ve věci rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (IV. a V. výrok). Důvodnost žaloby spatřovala stěžovatelka v nekalosoutěžním jednání vedlejší účastnice, které mělo spočívat v tom, že v období od 23•4. 2003 do 28. 12. 2005 distribuovala softwarový produkt "Zákony ČR On Line", který má být napodobeninou díla Libora Kubaly "Softwarová knihovna - Zákony na PC", k němuž měla mít stěžovatelka v uvedeném období od autora poskytnutou výhradní licenci na základě licenční smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Podle krajského soudu nebyly v dané věci naplněny podmínky tzv. generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění. Z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že stěžovatelka začala vyvíjet aktivity v souvislosti s předmětným produktem a účastnit se tak hospodářské soutěže až od konce roku 2004. Do té doby u ní nebyla naplněna ani první podmínka generální klauzule nekalé soutěže, tj. nutnost být soutěžitelem účastnícím se hospodářské soutěže (bod 81 odůvodnění). V řízení dále nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice dopustila jakéhokoliv jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Sama skutečnost, že na trhu nabízela konkurenční produkt, není podle krajského soudu v rozporu s dobrými mravy, a to i pokud byl tento produkt v konečném důsledku případně využíván částí bývalých uživatelů produktu "Softwarová knihovna - Zákony na PC" (bod 83). Zdůraznil dále, že počítačové programy zaměřené na právní informační systémy nutně vykazují určité shodné charakteristiky - dochází u nich totiž ke zpracování stejných dat, se kterými uživatelé nutně pracují stejným či podobným způsobem. 4. Vrchní soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek krajského soudu potvrdil. Uvedl, že mezi účastníky řízení skutečně existoval po jistou dobu soutěžní vztah. Jednání vedlejší účastnice však nenaplňuje znaky nekalé soutěže, neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy a nebylo způsobilé přivodit újmu stěžovatelce (popř. jiným soutěžitelům) ani spotřebitelům. Podle vrchního soudu postupoval krajský soud správně, když vyšel mimo jiné ze závěrů revizního znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že shora uvedené počítačové programy byly vytvořeny nezávisle na sobě. Oba programy, s výjimkou části databázových záznamů, byly vytvořeny odlišným způsobem (jinou technologií), liší se ve zdrojovém kódu i způsobu uspořádání informací. Jistá shoda mezi programy je podle vrchního soudu způsobena toliko tím, že oba programy zpracovávají stejná data - právní předpisy ze stejných (veřejných) zdrojů, které mají určitou strukturu, přičemž uživatelé jsou zvyklí s nimi určitým způsobem pracovat. Jednání vedlejší účastnice tedy nelze posoudit jako rozporné s dobrými mravy. Proto toto jednání nemohlo být ani objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (třetí podmínka generální klauzule). Žalobou uplatněné nároky stěžovatelky tudíž nelze shledat jako důvodné. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka považovala dovolání za přípustné pro řešení "v rozhodování dovolacího soudu podle jejího názoru dosud nevyřešené otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy soutěže distribuce konkurenčního softwarového produktu vytvořeného za použití a zpracování součástí jiného dřívějšího softwarového produktu, jenž je dílem ve smyslu autorského zákona, bez souhlasu jeho autora týmž zákazníkům". Nejvyšší soud však zdůraznil, že rozhodnutí vrchního soudu vychází z jiného skutkového zjištění, a to z toho, že "dotčené softwarové produkty nabízené účastnicemi byly vytvořeny odlišným způsobem, s použitím odlišných technologií, byly vytvořeny na sobě nezávisle, liší se v použitém programovacím jazyku, ve zdrojovém kódu, použitých příkazech, funkcích, algoritmech, parametrech, způsobu uspořádání a organizace informací". Jelikož stěžovatelka při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Napadá-li dále stěžovatelka výslovně také výrok rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení, v této části je její dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti čítající přes 40 stran vlastního textu, kterou nejprve podala sama bez právního zastoupení, a k jejíž nepatrně upravené verzi následně připojil podpis a plnou moc posléze zvolený právní zástupce, popisuje průběh řízení před soudy a cituje judikaturu různých soudů, která má dokládat nesprávnost napadených rozhodnutí. Namítá, že soudní rozhodnutí, jakož i napadená ustanovení občanského soudního řádu a advokátní tarif porušují její shora uvedená základní práva a ustanovení Ústavy. 7. V prvé řadě stěžovatelka tvrdí porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále z "procesní opatrnosti" uvádí i porušení "hmotněprávních základních práv". Namítá porušení § 89 o. s. ř. a zásady perpetuatio fori zakotvené v § 11 odst. 1 větě druhé o. s. ř. Jelikož podle ní rozhodoval ve věci místně nepříslušný soud, jde