IV.ÚS 693/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 693/20 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, sídlem Armády 1306/2b, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019 č. j. 72 Co 5/2019-118 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2018 č. j. 9 C 9/2013-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 9 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 9 C 9/2013-98 zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že Český stát je vlastníkem pozemku parc. č. st. 1605 o výměře 190 m2 s domem č. p. 684 a zahrady parc. č. 1606 o výměře 867 m2, to vše v katastrálním území Suchdol a obci hlavní město Praha, dále jen "předmětný majetek" (výrok I.). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 32 367,50 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici zaplatit náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III.). 3. Městský soud v Praze (dále "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 72 Co 5/2019-118 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III.). 4. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že stěžovatelka opírá aktivní legitimaci k určovací žalobě o § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), přičemž zákaz přechodu vlastnického práva k předmětnému majetku ze státu na obec podle zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), dovozuje z § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., a má současně za to, že s předmětným majetkem bylo nakládáno v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). 5. Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu připomněl, že při přechodu vlastnického práva k majetku státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., se nelze blokačních účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb., dovolávat nejen z důvodu nepřípustného retroaktivního působení (pravá zpětná účinnost) právní normy, jež nabyla účinnosti později než zákon č. 172/1991 Sb., ale i proto, že blokace majetku církví a náboženských společností upravená v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., se nevztahovala na veškeré právní dispozice, ale pouze na převody majetku. Po zjištění, že na vedlejšího účastníka přešel předmětný majetek, jenž nebyl majetkem zemědělským, podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., k datu účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, městský soud dovodil, že nemůže obstát argumentace stěžovatelky o porušení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Možnost přechodu vlastnického práva ze státu na obce byla vyloučena pouze v případě majetku, k němuž byl k výše uvedenému datu uplatněn restituční nárok podle tehdy již účinných zvláštních právních předpisů. S odkazem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu městský soud uzavřel, že je vyloučeno, aby uskutečněný přechod vlastnického práva na obec byl později v režimu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., zpochybněn v situacích, kdy uplatnění restitučního nároku umožňovaly později účinné právní předpisy, tedy jak zákon č. 229/1991 Sb., tak i zákon č. 428/2012 Sb. Městský soud dovodil, že plyne-li z uvedených skutečností, že podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem na vedlejšího účastníka podle zákona č. 172/1991 Sb., byly k datu jeho účinnosti splněny, stěžovatelka nemůže se svou žalobou na určení vlastnického práva vedlejší účastnice uspět. Na tomto závěru přitom nic nemění ani tvrzené stěžovatelčino očekávání, které od počátku devadesátých let minulého století s tehdy zamýšlenými restitucemi církevního majetku spojovala. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), legitimní očekávání církevních právnických osob bylo možné spojovat pouze s budoucím vydáním příslušného restitučního zákona, nikoliv však již s tím, jaký konkrétní majetek bude těmto osobám na základě tohoto zákona vydán. Městský soud nepřisvědčil ani návrhu stěžovatelky na přerušení řízení a na předložení věci Ústavnímu soudu pro tvrzenou neústavnost § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., do něhož nebyla stěžovatelka jako příjemce finančního příspěvku od státu zahrnuta. I případná neústavnost citovaného ustanovení nemůže zpochybnit podle městského soudu vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětnému majetku, jež na něj přešlo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti městský soud opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3397/17 a na v něm formulovaný závěr, že výsledek řízení vedeného z podnětu žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o určení, zda vlastníkem nemovitosti je stát nebo obec, nemůže být odvislý od toho, jaký subjekt se takového určení domáhá. 6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala podle § 237 občanského soudního řádu za přípustné pro řešení právních otázek, jež podle jejího tvrzení nebyly rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud řešeny. Stěžovatelka nastínila otázky: "co všechno zahrnovalo legitimní očekávání církví a náboženských společností ve vztahu k dlouho avizovanému zákonu o majetkovém vyrovnání, jenž byl nakonec publikován pod č. 428/2012 Sb.", "jak správně vyložit ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve vztahu k zákonu č. 428/2012 Sb.", "je ustanovení § 15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb., v souladu s ústavně garantovaným právem na rovnost (viz například čl. 1 Listiny základních práv a svobod)" a "jak se zákona č. 428/2012 Sb., dotýká ve vztahu k projednávané žalobě čl. 14 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě". 7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 28 Cdo 2524/2019-132 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. 8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že jde-li o řešení otázky, za jakých okolností blokace provedená zákonem č. 229/1991 Sb., vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty, dospěla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k obecnému východisku - argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu [viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 bod 38. (242/2010 Sb. N 132/58 SbNU 3) a ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292. (177/2013 Sb. N 96/69 SbNU 465)] - podle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Navazující právní otázka interpretace § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., kterou stěžovatelka v dovolání vymezila (nesprávně) jako otázku v praxi Nejvyššího soudu neřešenou, je reflektována jak judikaturou Nejvyššího soudu, tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vážící se k legitimnímu očekávání stěžovatelky na vydá