IV.ÚS 694/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 694/06 ze dne 18. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti CBCS, s. r. o., se sídlem Věštínská 565, 153 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, AK se sídlem Václavské nám. 17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 7 To 212/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 1 T 91/2004. Stěžovatelka uvedla, že z její prodejny byly v červnu 2001 odcizeny movité věci v hodnotě 751 789,- Kč a poškozením zámků jí vznikla další škoda ve výši 2 000,- Kč. Policejní vyšetřovatel vyslechl dne 19. 12. 2001 svědka P. P., kterého poučil jako poškozeného a který po identifikaci zajištěných věcí v hodnotě cca 200 000,- Kč uvedl, že pokud mu budou věci vráceny, připojí se k trestnímu stíhání jako poškozený s částkou 545 906,- Kč. Podle stěžovatelky byly pochybnosti pramenící z neobratné protokolace, zda tak učinil jménem svým nebo jménem stěžovatelky, rozptýleny jeho následným prohlášením, že je "majitelem prodejny s výpočetní technikou CBCS, spol. s r. o. v Praze 5", podpisem na seznamu odcizených věcí, ke kterému připojil razítko obchodní firmy stěžovatelky, či obsahem protokolu o vrácení věcí, sepsaný Policií ČR, kde se jako poškozená uvádí stěžovatelka. Orgány činné v trestním řízení však v průběhu trestního řízení jednaly s P. P. střídavě jako se svědkem a střídavě jako s poškozeným, až Městské státní zastupitelství v Praze správně rozpoznalo, že poškozenou je právnická osoba, za kterou P. P. toliko jednal, a stěžovatelku vyrozumělo o podání obžaloby (útok ad 64). Po vyloučení části věci a postoupení k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se obvodní soud dopustil zásadního pochybení, neboť se stěžovatelkou jako s poškozenou vůbec nejednal, nevyrozuměl ji o konání hlavního líčení, nedoručil jí opis obžaloby a nevyzval ji ke včasnému navržení dalších důkazů. Po zahájení hlavního líčení dne 7. 2. 2005 obvodní soud přečetl návrhy poškozených, mezi nimi i návrh P. P. učiněný v přípravném řízení, aniž by zjistil, že skutečnou poškozenou byla stěžovatelka. Stěžovatelka upozornila, že i kdyby obvodní soud považoval jmenovaného za poškozeného, i tak by pochybil, neboť P. P. obeslal jako svědka k hlavnímu líčení až na den 8. 2. 2005. Stěžovatelka se od jmenovaného dověděla o konání hlavního líčení až dodatečně a zprostředkovaně a svůj nárok na náhradu škody uplatnila písemně až dne 17. 3. 2005, kdy zároveň zmocnila pana M. Š., aby ji v trestním řízení zastupoval. Stěžovatelka zdůraznila, že jakkoliv by se její návrh jevil jako opožděný, byl učiněn pozdě výlučně z důvodu pochybení soudu. Obvodní soud však ani poté se stěžovatelkou nejednal a opis rozsudku nedoručil ani jí, ani jejímu zmocněnci, opis rozsudku však doručil (dvakrát) svědku P., jehož návrh stran náhrady škody při prvním hlavním líčení sice přečetl, ale nikterak o něm nerozhodl. Rozsudek obvodního soudu (který byl doručen až na základě upozornění zmocněnce), neobsahoval ani vyhovující výrok v případě obžalovaného R. P., který byl pro skutek pod bodem 16 rozsudku (krádež v prodejně stěžovatelky) uznán vinným, ani odkazující výrok v případě obžalovaného J. Ch., který byl pro předmětný skutek obžaloby zproštěn. Stěžovatelka uvedla, že podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Odvolací soud konstatoval, že prohlášení P. P. v přípravném řízení nebylo řádným připojením se s nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu a stěžovatelka tak včas neučinila. Městský soud připustil, že to bylo v důsledku nesprávného postupu obvodního soudu, uvedl však, že tuto skutečnost v rámci odvolacího řízení nelze zhojit. Stěžovatelka s rozhodnutím Městského soudu v Praze nesouhlasila a v ústavní stížnosti tvrdila, že existující právní úprava, která neumožňuje pochybení zhojit v odvolacím řízení, je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy. Odvolání stěžovatelky se neprojevilo jako efektivní prostředek, přitom však odvolací soud mohl napravit pochybení obvodního soudu například tím, že by k uplatněnému nároku přihlédl, i když byl uplatněn opožděně. Stěžovatelka upozornila, že v praxi Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu se vyskytly případy, kdy nebylo přihlédnuto k určité skutečnosti, která byla vyvolána contra legem a která by při striktním přidržení se pozitivní právní úpravy provedené trestním řádem vedla ke zmaření účelu trestního řízení a porušení principu spravedlivého řízení (např. nález III.ÚS 83/96, publikovaný pod č. 293/1996 Sb., či rozsudek 2 Tzn 28/97 přezkoumaný nálezem I.ÚS 283/97, publ. in Sb. n. u., sv. 10, str. 125). Mimoto měla stěžovatelka za to, že je povinností státu, aby svoje zákonodárství upravil tak, aby vyhovovalo požadavkům čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, mezi které patří povinnost státu zajistit efektivní právo na přístup k soudu. II. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o vině a trestu sedmi obžalovaných, kteří se dopustili trestných činů krádeže, porušování domovní svobody, poškozování cizí věci a podílnictví shrnutě řečeno tím, že vykrádali motorová vozidla, prodejny, byty a kanceláře. Obžalovaný R. P. byl uznán vinným trestným činem krádeže a poškozování cizí věci pro celkem 17 útoků, útoku popsaného pod bodem 16 skutkové věty rozsudku obvodního soudu (útok ad 64 obžaloby) se dopustil vůči stěžovatelce, za což byl odsouzen k úhrnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Obžalovaný J. Ch. byl pro útok proti stěžovatelce zproštěn obžaloby. V odvolacím řízení městský soud projednal odvolání státního zástupce, pěti obžalovaných (mezi nimi i R. P.) a odvolání stěžovatelky, která namítla, že obvodní soud neuložil obžalovanému P. povinnost k náhradě škody a v souvislosti se zprošťujícím výrokem obžalovaného Ch. neodkázal stěžovatelku jako poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud nepochybil, když o jejím nároku nerozhodl, neboť stěžovatelka se nepřipojila řádně a včas se svým nárokem na náhradu škody. Prohlášení P. P. ze dne 19. 12. 2001, kterého odvolací soud považoval za tehdejšího majitele poškozené společnosti, že "v případě, že pojišťovnou nebude škoda uhrazena, připojím se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody za odcizené věci a poškozené zámky v celkové výši 745 906,- Kč", nebylo řádným připojením, ale pouze prohlášením o úmyslu se řádně připojit v budoucnu, pokud nebude škoda uhrazena pojišťovnou. Městský soud konstatoval, že do zahájení dokazování před obvodním soudem k tomuto nedošlo, byť tato skutečnost byla způsobena nesprávným postupem obvodního soudu, který poškozenou společnost vůbec nevyrozuměl o konání hlavního líčení a nedoručil jí obžalobu. Městský soud uzavřel, že neměl důvod rozhodovat podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu z důvodu absence připojení se poškozeného, neboť tuto skutečnost v rámci odvolacího řízení zhojit nelze. III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka namítla porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího každému, aby jeho věc byla projednána veřejné, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterým garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem,... který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu, a konečně i čl. 13 Úmluvy stanovícího, že každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. K procesním právům poškozeného v trestním řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně. V nálezu I.ÚS 570/99 (