IV.ÚS 695/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 695/10 ze dne 20. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 č. j. 4 Tdo 1203/2009-2268, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 9 To 115/2008-2113 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2008 č. j. 16 T 20/2008-1865, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, jakož i práva na věcné projednání mimořádného opravného prostředku, garantovaného čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 9 To 115/2008-2113, byl k odvolání stěžovatele a spoluobviněného V. F. zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2008 č. j. 16 T 20/2008-1865, jímž byli oba spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. a byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, zároveň jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností a ostrahou osob a majetku v trvání sedmi let a byla jim uložena společně a nerozdílně povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 28.203.931,- Kč. Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a spoluobviněného V. F. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením obou spoluobviněných k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a taktéž jim oběma uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností a ostrahou osob a majetku v trvání sedmi let. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel a spoluobviněný V. F. dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 11. 2009 č. j. 4 Tdo 1203/2009-2268 podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), odmítl. 3. Napadenému rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že v odůvodnění v řadě případů podstatně zkreslil provedené důkazy a dospěl tak k naprosto nesprávným skutkovým zjištěním. Odůvodnění tohoto rozsudku považuje stěžovatel za velmi precizní a podrobné, v některých klíčových momentech ale jednostranně hodnotící, kdy odůvodnění rozsudku vyzdvihuje momenty svědčící o stěžovatelově vině a zároveň opomíjí jiné skutečnosti či možný výklad, který by byl pro stěžovatele příznivější. 4. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle stěžovatelova názoru nevypořádal s jeho konkrétními odvolacími námitkami a omezil se na obecné opakování, že je prvoinstanční rozsudek bezvadný. Rozhodl tak o jeho odvolání zcela formálně a nenaplnil úlohu druhé instance oprávněné a povinné napadené rozhodnutí přezkoumat v plném rozsahu Stěžovatel přitom v podaném odvolání uváděl na svoji obhajobu, že jakákoliv třetí osoba měla přístup do předních částí podzemních prostor banky a tuto osobu nemohla zaznamenat žádná kamera, neboť tam není žádná kamera nainstalována. Jeho tvrzení, že tato třetí osoba stěžovatele a spoluobviněného F. v prostorách banky přepadla, obecné soudy nevyvrátily. Stěžovatelem navrhované doplnění důkazního řízení výslechem J. C., bývalého zaměstnance poškozené bezpečnostní agentury, odvolací soud neprovedl. Odvolací soud se také nevypořádal s jeho námitkou stran věrohodnosti svědka J. B., s jeho poukazem na nečekanou změnu ve složení osádky, jež vylučovala zinscenování loupeže peněz, a s pachovou stopou sejmutou z kovových pout. Stěžovatel v podaném odvolání rovněž vyvracel závěry soudu o tom, že zaměstnanci byli pravidelně školeni a měli jasné a konkrétní pokyny pro výkon svého zaměstnání. 5. Stěžovatel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýká, že soud bez provedeného dokazování zásadně změnil dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu když uzavřel, že výsledky provedeného dokazování svědčí pro závěr, že prvotní impuls ke spáchání činu vzešel od stěžovatele a na tomto novém skutkovém zjištění postavil rozhodování o výši trestu stěžovatele a spoluobviněného. Toto nové skutkové zjištění odvolacího soudu není podle stěžovatele ničím podloženo a nemá svůj odraz ani ve skutkové větě výroku o vině, který zůstal napadeným rozhodnutím nedotčen. Odvolací soud tak daným postupem porušil podle názoru stěžovatele ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož odvolací soud může z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před ním; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Odvolací soud tak podle názoru stěžovatele porušil ústavně garantovanou zásadu přímosti a dvojinstančnosti, když nedal stěžovateli možnost procesně reagovat na nové skutkové zjištění, ať již vyjádřením či důkazním návrhem. 6. Z hlediska základních ústavním pořádkem zaručených práv porušil odvolací soud stěžovatelovo právo na obhajobu i tím, že při udělení slova ke konečným návrhům, resp. k závěrečnému vyjádření ve smyslu § 235 odst. 3 věta druhá tr. ř. poučil oba obžalované výslovně tak, že se sice mají právo k věci vyjádřit, nicméně pouze tak, zda souhlasí či nesouhlasí s vyjádřením svých obhájců. Stěžovatel byl proto nucen omezit své závěrečné vyjádření na souhlas se závěrečnou řečí obhájce. Stěžovatel proto navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal a následně provedl v tomto směru důkaz přehráním zvukového záznamu z veřejného zasedání odvolacího soudu. Postupem odvolacího soudu tak byly s ohledem na shora uvedené porušeny zásady spravedlivého procesu, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je podle stěžovatelova názoru zcela nekonkrétní a obecné, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost. 7. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že aniž by se jakkoli vyjádřil k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, odmítl se stěžovatelem uplatněnými námitkami zabývat a podané dovolání odmítl. Vzhledem ke všem výše uvedeným námitkám stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 8. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16T 20/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 5. 11. 2009 konstatoval, že námitky uplatněné obviněnými nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V posuzovaném případě nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a závěry učiněnými soudy prvního a druhého stupně. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání tak, že bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Jelikož tedy nelze mít za to, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu mohlo být porušeno stěžovatelem tvrzené základní právo, navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. 10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že k zásadní stěžovatelově námitce, která se týká údajného porušení v ústavní stížnosti citovaného ustanovení trestního řádu odvolacím soudem plně odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2009, zejm. na str. 4-8, s tím, že přezkumnou povinnost odvolací soud splnil. Odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatele, který v odvolání oponoval tomu, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, a v té souvislosti namítal i pochybení soudu při objasnění skutečného stavu věci při stále uplatňované obhajobě, že se ničeho závadného, natož pak trestného, nedopustil a měl být proto obžaloby zproštěn. Vypořádal se i s námitkami, resp. návrhy na doplnění do