IV.ÚS 695/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 695/18 ze dne 12. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci návrhu R. M., zastoupeného Mgr. Romanem Šafránkem, advokátem, se sídlem Pod Vodojemem 454, 252 09 Hradištko, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 č. j. 53 Co 338/2016-372, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. prosince 2016 č. j. 53 Co 338/2016-375, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti L. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 č. j. 53 Co 338/2016-372, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. prosince 2016 č. j. 53 Co 338/2016-375, se zamítá. Odůvodnění: Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 23. února 2018 se R. M. (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovateli (žalovanému) byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uložena povinnost do tří měsíců od právní moci daného rozhodnutí vyklidit a L. M. předat ve výroku blíže označený byt. Uvedené rozhodnutí žalovaný napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 3112/2017-395 odmítl. Stěžovatel součástí ústavní stížnosti učinil i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž svůj návrh odůvodnil tak, že na návrh L. M. (dále jen "vedlejší účastník") nyní probíhá exekuce na vyklizení daného bytu, který "donedávna plně užíval se svou družkou a třemi nezletilými dětmi k trvalému bydlení, od čehož ustoupil až pod tlakem zmíněného exekučního řízení a eventuality, že byt bude v nečekaný okamžik vyklizen za použití úředního násilí, avšak byt nadále částečně využívá a hodlá jej využívat (...)" Stěžovatel má z těchto důvodů za to, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout vedlejšímu účastníku. Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a rozhodnutí, jímž Ústavní soud výjimečně vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti vykládá restriktivně. "Povoloval-li" by Ústavní soud odklad vykonatelnosti pravidelně, dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v rámci soustavy soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Navíc každé odložení vykonatelnosti již pravomocně ukončené věci se dotýká nejen té strany sporu, v jejíž prospěch je rozhodnutí co do své vykonatelnosti suspendováno, ale také strany druhé, která se (vzdor právní moci napadeného rozhodnutí) nemůže svých práv v důsledku suspenze domoci [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10, ze dne 7. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 2049/11, či ze dne 16. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 3009/17 (jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce: http://nalus.usoud.cz/)]. V projednávané věci stěžovatel požaduje odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým mu byla uložena povinnost vyklidit byt. Ten doposud užíval na základě nájemní smlouvy, již daný soud shledal jako absolutně neplatnou. Stěžovatel v návrhu sám uvádí, že soudem pravomocně uloženou a vykonatelnou povinnost dobrovolně splnil a je zjevné, že s družkou a dětmi již v daném bytě nebydlí. Není zřejmé, jakým způsobem byt "nadále částečně využívá", jestliže jej již neobývá. Za situace, kdy si stěžovatel s družkou a dětmi byli schopni zajistit potřeby bydlení (opak stěžovatel neuvádí), Ústavní soud neshledává jeho obecné tvrzení, že výkon rozhodnutí by pro ně představoval nepoměrně větší újmu, jako dostatečně přesvědčivé pro vyhovění jeho návrhu. Stěžovatel nic neuvádí ke své majetkové situaci, zda je schopen si potřeby bydlení zajistit či nikoliv, popřípadě s jakými obtížemi. Výkonem napadeného rozhodnutí sice stěžovateli v širším slova smyslu vznikne (určitá) újma v podobě potřeby vynaložení vyšších nákladů na zajištění bydlení, než tomu bylo dosud, avšak z návrhu se však nepodává, proč by tato újma měla být nepoměrně vyšší než újma vzniklá vedlejšímu účastníkovi tím, že se svým vlastnictvím nebude moci volně nakládat (např. použít byt pro vlastní potřeby či jej pronajmout třetí osobě). Ústavní soud proto neshledal žádného důvodu pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti samotné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu