IV.ÚS 695/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 695/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Český rozhlas, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 3892/2022-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2022 č. j. 30 Co 181/2022-99, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. března 2022 č. j. 26 C 107/2021-65 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 1017/2023-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2022 č. j. 54 Co 234/2022-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. února 2022 č. j. 29 C 155/2021-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, a to práva na svobodu projevu a práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že došlo k porušení principu zákonnosti, jak plyne z čl. 2 odst. 2 Listiny, a to "skrze porušení pokynu čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, čímž bylo dotčeno, mimo jiné i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny". 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je veřejnoprávní subjekt založený zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhlasu"). Majetkovým základem stěžovatele byl a je majetek převedený z Československého rozhlasu (§ 1 odst. 2 zákona o rozhlasu), přičemž v praxi se majetková struktura formovala tak, že k majetku, který byl převeden na Český rozhlas, se zřizovalo předkupní právo ve prospěch Československého rozhlasu a naopak k majetku, který zůstal ve vlastnictví Československého rozhlasu, se zřizovalo předkupní právo ve prospěch stěžovatele. Při převodu nemovitostí, které jsou předmětem této stížnosti, tak bylo v katastru zapsáno vlastnické právo stěžovatele a vyznačeno předkupní právo Československému rozhlasu. Jde jednak o budovu, ve které stěžovatel sídlí (kat. úz. Vinohrady), jednak o další budovu v kat. úz. Karlín, v níž rovněž provozuje svou činnost. Krátce před zánikem Československa přijalo tehdejší Federální shromáždění zákon, kterým zrušilo Československý rozhlas a jeho majetek za současného výčtu typových majetkových hodnot přešel na stát, a to zákonem č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. Do zahájení sporu, který předcházel ústavní stížnosti, bylo předkupní právo na obou nemovitostech vyznačeno ve prospěch Československého rozhlasu. Stěžovatel v roce 2021 dospěl k závěru, že předkupní právo vyznačené v katastru je v rozporu se zákonem, a proto podal dvě žaloby, ve kterých argumentoval jednak tím, že předkupní právo nemohlo na přelomu let 1992 a 1993 přejít z Československa na Českou republiku, protože předkupní právo je z principu nepřevoditelné a zánikem oprávněného zaniká, a současně argumentoval tím, že přechod předkupního práva na stát je v rozporu s principem majetkové nezávislosti stěžovatele na státu. 3. Ohledně nemovitosti, ve které stěžovatel sídlí, Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na určení neexistence předkupního práva smluvního zamítl. Soud omezil zkoumání skutkového stavu na zjištění, kdo byl vlastníkem příslušné nemovitosti v okamžiku jejího převodu z Československého rozhlasu na stěžovatele a dospěl k závěru, že vlastníkem byl stát (československý), a proto v okamžiku, kdy se sjednalo předkupní právo ve prospěch převodce, bylo sjednáno ve prospěch státu. Na přelomu let 1992 a 1993 tedy nešlo o přechod práva ze subjektu na subjekt, ale stále o setrvání práva ve prospěch státu. Námitku, že existence předkupního práva je v rozporu s principem nezávislosti stěžovatele, soud neřešil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal nesprávnost závěrů, nesouhlasil s přípustností přechodu předkupního práva a poukazoval majetkové oddělení stěžovatele od státu. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel reagoval na změnu zápisu oprávněného subjektu v katastru nemovitostí. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňový rozsudek potvrdil a v odůvodnění rozvedl podrobněji úvahu o tom, že majetek Československého rozhlasu byl státním majetkem. Výrazně rozvedl rovněž úvahu, že přechod předkupního práva ze subjektu na jiný subjekt je u právnických osob možný, jde-li o právní nástupnictví. K nezávislosti Českého rozhlasu a rozporu existence předkupního práva s ní se městský soud nevyjádřil. Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním, ve kterém, mimo jiné, namítal, že se soudy vůbec nezabývaly nezávislostí stěžovatele na státu, v čemž spatřoval právní princip hodný ochrany, ač tato otázka v žalobě byla řádně uplatněna. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že otázku, zda majetek Československého rozhlasu byl jeho majetkem, nebo majetkem státu, ke kterému měl Československý rozhlas právo hospodařit, charakterizoval jako skutkovou a tedy jemu nepříslušící a další otázky odmítl řešit s poukazem na to, že byly uplatněny až v dovolání. 4. Ve vztahu k nemovitosti v kat. úz. Karlín zamítl stěžovatelovu žalobu Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem, protože dospěl k závěru, že předkupní právo přešlo z Československého rozhlasu na Českou republiku. Zákaz přechodu předkupního práva vyložil tak, že se na přechod podle zákona nevztahuje. Námitku, že existence předkupního práva je v rozporu s principem nezávislosti a plné majetkové emancipace žalobce od státu soud nepřijal, protože tento princip nedovodil. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém polemizoval se závěry rozsudku z pozic, na kterých byla jeho žaloba vystavěna, a v průběhu odvolacího řízení reagoval na změnu zápisu oprávněného subjektu v katastru nemovitostí. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, rozsudek potvrdil, a v odůvodnění rozvedl výklad úpravy předkupního práva. I tento rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl s obdobným odůvodněním jako rozhodnutí ve vztahu k nemovitosti, v níž stěžovatel sídlí, a reagoval na jednu z nových námitek, a to na určení vlastníka majetku Československého rozhlasu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel předestřel obecným soudům právní konstrukci, podle níž předkupní právo na přelomu let 1992 a 1993 na Českou republiku nepřešlo. Tu podpořil i tvrzením, že takový přechod předkupního práva by byl v rozporu s principem jeho majetkové nezávislosti. Argument, že sporné právo zasahuje do nezávislosti stěžovatele, byl argumentem nastoleným v samotném začátku sporu. Skutečnost, že obecné soudy přechod tohoto práva aprobovaly, je podle stěžovatele porušením čl. 17 Listiny. 6. Podle stěžovatele přechod předkupního práva stanovený federální normou nemohl být založen, protože tato federální norma byla v konfliktu s normou národní a k okamžiku přechodu práva ústavodárce nového státu stanovil jednoznačně, že republiková norma má přednost. K přechodu tak nemohlo dojít už v důsledku aplikace priority republikové normy nad federální. Tento argument byl uplatněn v žalobách na samém počátku sporu a ve všech navazujících procesních úkonech. Obecné soudy se k němu v podstatě nijak nevyjádřily. 7. Nejvyšší soud nemůže podle stěžovatele zpětně promítat požadavky na dovolání do předchozích fází řízení a podmiňovat přípustnost dovolání jejich dřívějším naplněním. V dovolání stěžovatel formuloval otázky tak, jak byly podle jeho názoru nesprávně řešeny městským soudem, a to v té podobě, v jaké byly použity tímto soudem, který nerespektoval argumentační rámec sporu a nereagoval na argumenty stěžovatele. Je také neudržitelná úvaha, že otázka, zda majetek Československého rozhlasu byl majetkem toho subjektu práva nebo majetkem státu, ke kterému měl Československý rozhlas právo hospodařit, je otázkou skutkovou. Rozdíl mezi majetkem vlastním a majetkem svěřeným do práva hospodařit je rozdíl v právní k