IV.ÚS 698/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 698/05 ze dne 19. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů P. P. a Z. T., obou zastoupených JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 5 C 181/2002-45 ze dne 10. 2. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 5 C 181/2002-45 ze dne 10. 2. 2003 byla zamítnuta žaloba proti manželům PaeDr. V. K. a R. K. (dále jen "vedlejší účastníci"), jejímž prostřednictvím se stěžovatelé domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 10 v domě na adrese Žižkovo náměstí 5/čp. 1197, k.ú. Žižkov, Praha 3, a to z důvodů uvedených v § 711 odst. 1 písm. d), g) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "občanský zákoník"). Rozhodnutí obvodního soudu bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003. Dovolání stěžovatelů, jehož přípustnost tito opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005 jako nepřípustné odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že vydáním výše uvedených rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva nebýt diskriminován ve smyslu čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali stěžovatelé především v neúplnosti a rozpornosti skutkových zjištění a z něj vyplývajícím nesprávném právním posouzení věci. Dle přesvědčení stěžovatelů byly nedostatky ve skutkových zjištěních z nemalé části zapříčiněny tím, že obecné soudy nedostály své povinnosti provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu je přitom jedním z typů řízení, v němž se plně neuplatňuje zásada projednací, a soud je povinen postupovat dle ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé dále ve vztahu k jednotlivým výpovědním důvodům podrobně rozvedli, v čem konkrétně dle jejich názoru obecné soudy pochybily, a to jak co do rozsahu provedeného dokazování, tak i co do hodnocení důkazů a u výpovědních důvodů dle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku i co do právního posouzení. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že jejich dovolání odmítl jako nepřípustné, přestože jej dle zákona měl meritorně projednat, čímž se dopustil tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle § 237 odst. 3 občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam nejen tehdy, jde-li o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou nebo o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, ale i tehdy, byla-li předmětná právní otázka odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem, což byl právě případ stěžovatelů, kteří namítali nesprávnou aplikaci § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku. Nejvyšší soud však dovolání přípustným neshledal, správností právního posouzení se vůbec nezabýval a odňal si tak mimo jiné i možnost nalézt, že skutková zjištění obvodního a městského soudu byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že v napadených rozhodnutích hodnocení některých důkazů zcela absentovalo. Do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek mělo být dle stěžovatelů neoprávněně zasaženo tím, že jim byla prostřednictvím napadených rozhodnutí odňata jedna ze složek jejich vlastnického práva, a to právo věc užívat a brát z ní požitky. Kdyby obecné soudy rozhodly o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v souladu se zákonem, vlastnické právo stěžovatelů by se obnovilo v plném rozsahu a tito by mohli svobodně vykonávat svá vlastnická oprávnění, což jim však bylo v důsledku vydání napadených rozhodnutí znemožněno. Stěžovatelé se rovněž cítili být diskriminováni tím, že obecné soudy neodůvodněně zvýhodnily vedlejší účastníky jakožto nájemce na úkor vlastnického práva stěžovatelů. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že se v případě předmětného bytu jednalo o byt s tzv. regulovaným nájemným a že vedlejší účastníci požívali této výhody, aniž by pro to existoval ospravedlnitelný veřejný zájem, neboť se nejednalo o osoby v nepříznivé sociální či ekonomické situaci. Dle stěžovatelů byl celý systém regulace nájemného v České republice protiústavní, přičemž odkázali na závěry vyslovené Evropským soudem pro lidská práva ve věci Hutten-Czapská proti Polsku. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005, rozsudek městského soudu č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003 a rozsudek obvodního soudu č. j. 5 C 181/2002-45 ze dne 10. 2. 2003 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 5 C 181/2002 a vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud uvedl, že zjišťování skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, že dokazování proběhlo regulérním způsobem a že své rozhodnutí ve vztahu ke všem tvrzeným výpovědním důvodům řádně odůvodnil, přičemž jeho rozsudek byl následně odvolacím i dovolacím soudem shledán zákonným. Obvodní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta či případně jako nedůvodná zamítnuta. V závěru obvodní soud poukázal na skutečnost, že rozsudkem č. j. 5 C 221/2004-34 ze dne 9. 12. 2004 byla zamítnuta i opakovaná žaloba stěžovatelů ve věci přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, přičemž i toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem městského soudu č. j. 15 Co 290/2005-54 ze dne 4. 10. 2005. Městský soud shodně jako soud obvodní navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Z odůvodnění jeho rozsudku bylo dle jeho přesvědčení zřejmé, že se v odvolacím řízení podrobně zabýval všemi uplatněnými námitkami a neshledal je důvodnými. Co do skutkového stavu vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, neboť shledal, že tento soud postupoval plně v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu, tzn. hodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a každý důkaz jednotlivě, přičemž se zaměřil na skutečnosti, jež zůstaly mezi účastníky spornými. V podrobnostech pak městský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v prvé řadě konstatoval, že ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku žádné námitky vzneseny nebyly, proto se jím ani zabývat nemohl. Dále uvedl, že je-li přípustnost dovolání opřena o zásadní právní význam řešené otázky, otevírá se dovolací přezkum pouze pro posouzení otázek právních, tzn. způsobilým dovolacím důvodem je v takovém případě zásadně toliko důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, a nikoliv již důvod, jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Právě ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku stěžovatelé namítali, že k nesprávnému právnímu posouzení věci došlo v důsledku nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku pak Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, vztahující se k výkladu pojmu "spravedlivě požadovat", přičemž konstatoval, že napadené rozhodnutí městského soudu s ní bylo, vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, v souladu. K dalším námitkám stěžovatelů pak