IV.ÚS 703/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 703/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Dagmar Bartošové, Pavla Gallera, Heleny Gallerové, Borise Gleicha, Ing. Svatopluka Gleicha, Ing. arch. Vladimíra Gleicha, M. J., zastoupené opatrovníkem O. S., Radky Svatošové, Jany Šimkové, Richarda Šmídka a Ing. Jana Vokouna, všech právně zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 1364/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2020 č. j. 28 Cdo 3458/2020-641, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2020 č. j. 17 Co 38/2018-581 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. října 2017 č. j. 4 C 90/2016-444, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Josefa France a Blahoslavy Francové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") domáhali vůči skupině žalovaných [fyzických osob, tj. stěžovatelů, resp. jejich právnímu předchůdci, a České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "ČR-SPÚ")] určení, že mají ve společném jmění konkretizovaný pozemek v kat. úz. Olešná u Rakovníka. Po provedeném dokazování okresní soud zjistil, že vedlejší účastníci nabyli předmětný pozemek na základě kupní a darovací smlouvy ze dne 1. 7. 1982, a proto pozemkový úřad pochybil, když podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, schválil dohodu o jeho vydání stěžovatelům. Z tohoto důvodu žalobě vyhověl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). 3. Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatelé odvoláním a odvolání podala i ČR-SPÚ, na jejich základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po zopakování některých důkazů a se zohledněním právního nástupnictví jednoho z původních žalovaných napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku okresního soudu (pozn. v bodě 1. odůvodnění nesprávně označeným jako "Okresní soud v Mělníku") tak, že zamítl žalobu proti třem osobám, které sice byly přibrány do řízení, ale nebyly řádnými právními nástupci, II. výrok doplnil o povinnost žalovaných hradit náklady řízení společně a nerozdílně, jinak ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. a III. výrok), neboť shledal žalobu důvodnou. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání a samostatně i ČR-SPÚ. Nejvyšší soud napadeným usnesením obě dovolání odmítl (I. a II. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (III. výrok). Odmítnutí dovolání stěžovatelů odůvodnil zjištěním, že není věcně projednatelné, neboť neobsahuje žádné vymezení důvodů přípustnosti, a dovolání ČR-SPÚ odmítl po zjištění, že nenaplňuje předpoklady přípustnosti. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí za nesprávná a nespravedlivá, v příkrém rozporu s Listinou. Připomínají, že v restitučním řízení jim byl vrácen nemovitý majetek, který jejich právní předchůdci v minulosti zakoupili, a zpochybňují nabytí vlastnického práva k pozemku vedlejšími účastníky, resp. jejich právními předchůdci. Část ústavní stížnosti obsahuje polemiku s argumentací Nejvyššího soudu, kterou reagoval na dovolací námitky ČR-SPÚ. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže (sub IV.). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 11. a 12.). 8. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož kopii si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu sp. zn. 4 C 90/2016. Z jeho obsahu zjistil, že stěžovatelé v něm připomínají výsledek restitučního řízení a vytýkají krajskému soudu, že neodstranil zásadní pochybení okresního soudu a že na ně navázal. Dále stěžovatelé zpochybňují nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku právními předchůdci stěžovatelů na základě přídělové listiny a posouzení smlouvy ze dne 1. 7. 1982 označují za další smutnou kapitolu soudního rozhodnutí, přičemž dovozují, že vedlejší účastníci nemají k dispozici řádný nabývací titul. Připomínají, že o restituci rozhodl pozemkový úřad, když o tom, že by vedlejší účastníci měli vlastnit sporný pozemek, nebylo nic známo. Vedlejší účastníci se o něj začali zajímat až s velkým časovým odstupem a o vlastnictví zřejmě nic nevěděli. Stěžovatelé mají za to, že jde o důležitou otázku ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy jde o posouzení toho, zda je možno restituenty znovu poškodit a způsobit jim další křivdu, když takovýto charakter rozhodnutí odporuje dosavadní judikatuře. Podle nich spočívá nesprávný právní názor krajského soudu zejména v závěru, že se právní předchůdci žalobců na základě přídělové listiny stali vlastníky sporného pozemku k 1. 10. 1948, protože neproběhla intabulace. Upozorňují, že sporný pozemek se nenacházel v kupní a darovací smlouvě ze dne 1. 7. 1982, proto byla absolutně neplatná a není možné vlastnické právo vydržet. Z toho údajně vyplývá, že právní posouzení této věci je nesprávné, protizákonné, v rozporu s judikaturou o absolutní neplatnosti právních úkonů a blíže neurčeným komentářem. V závěru dodávají, že nesprávný právní názor soudu charakterizuje i jeho nedostatek smyslu pro spravedlnost a ve svých důsledcích i popření právní kultury, když tzv. přídělovou listinu lze označit za projev postrádající minimum právní kultury, když jde o učebnicový příklad právní nekultury, proto k ní nelze přihlížet. Tzn. že je zde situace, jako kdyby nebyla nikdy vydána, protože nemůže vyvolat žádné právní následky. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyšší soudu o tom, že dovolání stěžovatelů neobsahuje žádné vymezení důvodů přípustnosti (sc. je vadné), je plně ústavně konformní. Ústavní soud shledal, že z obsahu dovolání je patrné, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nevzali v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), které v jejich dovolání chybí (nelze v něm nalézt jedinou vymezenou otázku hmotného práva nebo procesního práva, na které je založen napadený rozsudek krajského soudu, absentují odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, k takové otázce), přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, jednak způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci. 9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. 10. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v říjnu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované pr