IV.ÚS 708/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 708/23 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 7 Tdo 1196/2022-582, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v České Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2022 č. j. 4 T 18/2022-418 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se dopustil tím, že dne 18. 7. 2021 v obci B. řídil po vedlejší pozemní komunikaci III. třídy osobní automobil, na křižovatce při vjezdu na hlavní silnici přehlédl zleva jedoucí motocykl, který řídil poškozený J. S. (dále jen "vedlejší účastník"), vjel do křižovatky, přičemž vedlejší účastník narazil do levé části vozidla stěžovatele, v důsledku čehož utrpěl mnohočetná těžká zranění spočívající ve zranění mozku, poranění orgánů dutiny břišní, mnohočetných zlomeninách horních končetin, obličejových kostí a hrudníku s dobou léčení a s omezením v obvyklém způsobu života do doby vynesení rozsudku a s předpokladem trvalých následků. Stěžovateli byl za uvedený přečin uložen peněžitý trest v rozsahu 170 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 1 000 Kč, tudíž celkem 170 000 Kč; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů po dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni s náhradou škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2022 č. j. 4 To 352/2022-546 jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo jako zjevně neopodstatněné Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel předně nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník se nikterak nepodílel na nehodovém ději, přestože v průběhu dokazování v hlavním líčení bylo postaveno najisto, že překročil nejvyšší povolenou rychlost. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od své konstantní judikatury, když nadlimitní rychlost vedlejšího účastníka nepovažoval za relevantní okolnost (k podpoře svých argumentů předkládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 4 Tdo 1378/2021-577). Nejvyšší soud podle závěrů stěžovatele nevysvětlil, proč je právě v posuzované věci porušení povinnosti účastníka silničního provozu (zde vedlejšího účastníka) bez významu, a v jiných věcech nikoliv. 6. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení je překvapivé, v rozporu s principem právní jistoty, neboť předpokládal určitý postup soudů, jenž nenastal. Chtěl-li se Nejvyšší soud odchýlit od své předchozí judikatury, měl pro to vyložit přesvědčivé důvody. 7. K uvedenému stěžovatel podotýká, že čím rychleji vedlejší účastník jel, tím méně mohl na jeho počínání stěžovatel reagovat. Po stěžovateli nebylo možno požadovat, aby předpokládal porušení pravidel jiným účastníkem silničního provozu. 8. Stěžovatel navrhl v řízení před krajským soudem provedení znaleckého posudku znalce Ing. Winklera, který se zabýval rychlostí jízdy vedlejšího účastníka. Odvolací soud však jeho provedení zamítl z důvodu nadbytečnosti, s čímž se však stěžovatel neztotožňuje, neboť neprovedením tohoto důkazu došlo k porušení principu kontradiktornosti řízení v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. 9. Stěžovatel odkazuje i na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele, v němž uvedl, že věc považuje za hraniční a že by spoluzavinění vedlejšího účastníka mělo být zváženo. 10. Závěrem stěžovatel poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, která by v jeho věci měla být uplatněna právě s ohledem na hraniční povahu věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 13. Stěžovatel se svými námitkami domáhá především toho, aby byla přiznána relevance jeho argumentu týkajícího se spoluzavinění vedlejšího účastníka, který též porušil svou právní povinnost mu vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, když překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku, tj. 50 km/h. K podpoře své argumentace předkládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne č. j. 4 Tdo 1378/2021-577. Ústavní soud však této námitce stěžovatele nemůže přisvědčit. 14. Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu se podává několik obecných kautel ke spoluzavinění poškozeného, které však v řízení ve věci stěžovatele byly dodrženy. Zejména jde o východisko, že porušení důležité povinnosti řidičem, který by jinak měl přednost v jízdě, by mohlo být dovozeno teprve, přesáhl-li by tento řidič nejvyšší povolenou rychlost jízdy o 70 % (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004), resp. nejméně o 47 % (viz usnesení ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 214/2010) nebo o 50 % (usnesení ze dne 23. 9. 2021 sp. zn. 3 Tdo 982/2021). Překročení rychlostního limitu o 30 % Nejvyšší soud neoznačil za extrémní (usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. 3 Tdo 803/2020). Na základě judikatury Nejvyššího soudu lze tedy bezpečně dovodit, že překročení maximálního rychlostního limitu o 15 km/h vedlejším účastníkem (viz znalecký posudek doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D.), které činí právě 30 % navýšení rychlosti, není extrémním překročením rychlosti. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (které cituje Nejvyšší soud i ve stěžovatelem předkládaném usnesení Nejvyššího soudu) vyplývá, že při výrazném překročení nejvyšší povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní pozemní komunikaci se počítá s jeho spoluodpovědností. Nedá-li tedy řidič přijíždějící po vedlejší silnici přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jede-li však řidič na hlavní silnici rychlostí výrazně překračující nejvyšší povolenou rychlost, čímž řidiči přejíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případný střet. Ústavní soud tedy k otázce souladu napadeného usnesení s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu uzavírá, že napadené usnesení odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a nelze dovodit porušení principu právní jistoty nebo svévoli v rozhodování Nejvyššího soudu, které by zakládaly porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. 15. Stěžovatel dále odkazuje i na vyjádření státního zástupce k dovolání, které částečně podporuje jeho právní verzi věci. Státní zástupce ve svém vyjádření odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015. K tomu Ústavní soud dodává, že z uvedeného rozhodnutí se podává, že ve skutkově obdobných případech je nutno hodnotit konkrétní okolnosti, které případ individualizují, a to z hlediska příčinné souvislosti, zejména při uplatnění zásady gradac