IV.ÚS 709/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 709/20 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou, sídlem Soběslavská 2074/68, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 273/2019-1012 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. července 2019 č. j. 0 P 213/2015-954, za účasti Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a nezletilé R. Š., a M. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 7. 2019 č. j. 0 P 213/2015-954 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce, kterým se domáhal úpravy styku s první vedlejší účastnicí, nezletilou dcerou (dále jen "nezletilá"), (výrok I.), dále byla každému z rodičů uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 7 928 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Co 273/2019-1012 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že psychický stav nezletilé neumožňuje její kontakt se stěžovatelem. Nejlepší zájem nezletilé je přitom nadřazen právu stěžovatele na styk s ní, protože soudy svým rozhodnutím musí poskytnout ochranu především zájmům dětí. Proto krajský soud neshledal odvolací výhrady stěžovatele proti napadenému rozsudku okresního soudu za důvodné. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí se opírají o jediný důkaz, a to názor nezletilé, který byl v dané věci povýšen na jediný argument. Názor nezletilé přitom byl podle jeho názoru shodný s názorem druhé vedlejší účastnice a stěžovatel tak dovozuje jeho zmanipulování. 5. Stěžovatel namítá, že v předmětné věci měl nejlepší zájem nezletilé vyšší váhu než oprávněný zájem stěžovatele jako otce na styk s nezletilou dcerou. Přitom zdůrazňuje, že ze znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka a z jeho výslechu vyplynulo, že přání nezletilé bylo pravděpodobně ovlivněno jak druhou vedlejší účastnicí a jejím osobním postojem ke stěžovateli, tak i starší sestrou nezletilé. Stěžovatel rovněž poukazuje na některá lživá tvrzení vedlejší účastnice a namítá, že v řízení bylo pominuto posouzení věrohodnosti druhé vedlejší účastnice. 6. Podle názoru stěžovatele soudy zasáhly do jeho rodičovských práv a do jeho práva na rodinný život v takovém rozsahu, který představuje faktickou jeho eliminaci z výchovy nezletilé a z péče o ni, ačkoli nevyšla najevo žádná překážka, která by mu bránila v péči o nezletilou, a nebyla prokázána ani žádná z výtek adresovaných stěžovateli druhou vedlejší účastnicí a nezletilou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy rozhodly na základě jediného důkazu, kterým je názor nezletilé a zpochybňuje rovněž jeho věrohodnost. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 12. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde. 13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), ve kterém vyslovil, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno pouze otázkami typu "U koho bys chtěl(a) bydlet?"; přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. zejména formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší je dítě, tím větší má zpravidla jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti [srov. nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), bod 54]. 14. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si je vědom nezastupitelné role otců při výchově nezletilých dětí, na druhé straně však může nastat situace, kdy je v nejlepším zájmu dítěte, aby nebylo realizováno právo rodiče na styk s dítětem a aby byl zakázán styk dítěte s jedním z rodičů. V předmětné věci krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že za daného stavu je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, aby se stýkala se stěžovatelem, přičemž tento nejlepší zájem nezletilé má v daném případě vyšší váhu než oprávněný zájem stěžovatele na styk s nezletilou. K tomuto závěru vedl krajský soud vývoj, kterým nezletilá za poslední čtyři roky prošla. Přitom zejména poukázal na to, že od listopadu 2015 po absolvování šesti diagnosticko-