IV.ÚS 710/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 710/12 ze dne 4. 9. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MOOPEX a.s., IČ: 63079704, se sídlem U plynárny 95/455, Praha 10, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 51 Co 362/2011-151, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti INKOMA STAV s.r.o., IČ: 25615203, se sídlem v Praze 2, Jaromírova 48/211, a Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad Cheb, se sídlem Cheb, 26. dubna 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. února 2012, navrhla stěžovatelka zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu namítaného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). 2. Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 27. března 2009 sp. zn. Rsp 554/08 bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit oprávněné INKOMA STAV s.r.o. částku 1 290 541 Kč a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 38 716 Kč. K zaplacení těchto pohledávek byla následně na návrh oprávněné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. května 2009 č. j. 49 Nc 1643/2009-6 nařízena exekuce. Rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno prostřednictvím soudního exekutora dne 21. srpna 2009, právní moci nabylo dnem 26. února 2010. 3. Ještě před nařízením exekuce podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010 č. j. 36 Cm 92/2009-71, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2010 č. j. 4 Cmo 206/2010-95, bylo její žalobě vyhověno a rozhodčí nález zrušen. Oba soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice byla ze strany rozhodčího soudu procesně zvýhodněna, což založilo důvod zrušení podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Právě řízení o této žalobě bylo důvodem, pro který Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl usnesením ze dne 21. května 2010 č. j. 49 Nc 1643/2009-60, jež bylo posléze potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2010 č. j. 51 Co 453/2010-120, bez návrhu o odložení exekuce. Kromě uvedené žaloby podala stěžovatelka již v rámci exekučního řízení dne 31. srpna 2009 návrh na částečné zastavení exekučního řízení. Poté, co nabylo právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl zrušen rozhodčí nález, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 23. března 2011 č. j. 49 Nc 1643/2009-174 o zastavení exekuce (výrok I.), čímž se vypořádal i s posledně uvedeným návrhem. Současně stanovil oprávněné povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 4 600 Kč (výrok II.) a soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Konczovi, Exekutorský úřad Cheb, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč (výrok III.). 4. Proti výroku III. posledně uvedeného usnesení podal soudní exekutor odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení svého nároku na náhradu vzniklých nákladů. Sám požadoval částku 243 480 Kč, protože v průběhu exekuce vymohl přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky celou dlužnou částku 1 329 257 Kč. V této souvislosti lze dodat, že již poté, co mu byla předmětná částka (společně s předpokládanými náklady exekuce) zaslána na účet, přikázal příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 18. května 2010 č. j. EX 07293/09-053 stěžovatelce zaplatit částku 243 480 Kč, tento příkaz však byl posléze k jejím námitkám pro nepřezkoumatelnost zrušen. K odvolání se vyjádřila stěžovatelka podáním, v němž zpochybnila aktivní legitimaci soudního exekutora k podání odvolání. Zároveň zdůraznila, že částka 1 570 886,50 jí byla blokována a následně stržena z bankovního účtu, a to přes její četná písemná oznámení, že exekuční titul bude, resp. byl zrušen. Kopie těchto oznámení byly součástí vyjádření. 5. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 51 Co 362/2011 vyhověl odvolání soudního exekutora a svým výrokem II. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 243 480 Kč. Ve svém odůvodnění uvedl, že ve smyslu § 89 věta prvá exekučního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2008, hradí v případě, že dojde k zastavení exekuce, náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zastavení zavinil. Otázka zavinění se při rozhodování o náhradě nákladů posuzuje důsledně procesně. Oprávněná nemohla předvídat, ani jinak ovlivnit rozhodnutí soudu, kterým byl zrušen předmětný exekuční titul. Naopak stěžovatelka měla na základě rozhodčího nálezu, jenž byl v době nařízení výkonu rozhodnutí nepochybně vykonatelným titulem, povinnost zaplatit stanovenou částku, což však dobrovolně neučinila, a musela tak počítat s možností nucené exekuce, jakož i s ní spojenou povinností podílet se na náhradě jejích nákladů. Závěrem svého rozhodnutí odvolací soud dodal, že při svém rozhodnutí vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu ze dne 19. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449), v němž je řešena analogická situace. Ústavní soud v tomto rozhodnutí podle jeho názoru nevyloučil, aby takto vzniklé náklady exekuce povinné byly předmětem uplatnění nároku vůči státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady předmětné exekuce. V první řadě zpochybňuje aktivní legitimaci soudního exekutora k podání odvolání proti usnesení o zastavení exekuce, neboť jak plyne z § 36 odst. 1 exekučního řádu, účastníky exekučního řízení jsou pouze oprávněný a povinný, nikoliv soudní exekutor. Odvolací soud se tak nejenže nevypořádal s uvedenou námitkou, nýbrž též rozhodl ultra petitum. 7. Ve své další argumentaci stěžovatelka zdůrazňuje, že využila veškeré prostředky k ochraně svých práv, když aktivně vystupovala v celém exekučním řízení a od počátku navrhovala a urgovala zastavení exekuce jak u Obvodního soudu pro Prahu 10, tak u soudního exekutora. Již 17. května 2010 založila do příslušného exekučního spisu tehdy nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010 sp. zn. 36 Cm 92/2009, kterým byl zrušen předmětný rozhodčí nález. Přesto však soudní exekutor, jenž si musel být vědom tohoto řízení, nevyčkal na jeho výsledek a dne 18. května 2010 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce. Z jeho postupu je přitom evidentní, že byl veden snahou o vyúčtování své odměny, i když pro oprávněnou jeho postup neznamenal vymožení žádného plnění, což bylo od počátku zřejmé jak jemu, tak účastníkům řízení. Ve své podstatě tak jde o zneužití státní moci svěřené exekutorovi, který svým postupem zcela negoval účel exekučního řízení. Podnikatelské zájmy exekutora ale nemohou převýšit zákonem a ústavou zaručená práva účastníka. Stěžovatelce vznikla jeho postupem škoda ve výši 355 763 Kč. 8. Již ve svém nálezu ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08 (N 203/54 SbNU 519) Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nepostupují v souladu s pravidly spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, když nezohlední námitky povinného uplatněné v exekuci. Dopouští se přitom rovněž zásahu do práva účastníka na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť účastník je nucen nést náklady, které vznikly z nezákonného rozhodnutí. Při možné různé interpretaci právních norem je proto třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. K uvedenému stěžovatelka dodává, že sám odvolací soud připustil, že vzniklé náklady exekuce jsou předmětem nároku povinné vůči státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Jeho usnesení, jež je samo o sobě nezákonné, tak přímo odkazuje na podání žádosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který samo aprobuje. Z těchto důvodů se domnívá, že výrokem II. napadeného usnesení byla porušena její základní práva. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 1643/2009 a exekutorský spis soudního exekutora Mgr. Davida Koncze sp. zn. EX 07293/09, s jeji