IV.ÚS 711/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 711/20 ze dne 14. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 100 Co 263/2019-350 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. dubna 2019 č. j. 26 Nc 185/2018-205, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé E. V. a 2) M. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2019 č. j. 26 Nc 185/2018-205 svěřil nezletilou první vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") pro dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče druhé vedlejší účastnice [dále též "matky"] (výrok I.). Stěžovateli [dále též "otci"] uložil povinnost přispívat od 1. 7. 2018 a dále s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně vždy každého 20. dne v měsíci k rukám matky. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 7. 2018 do 30. 4. 2019 ve výši 60 000 Kč soud otci uložil uhradit do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky (výrok II.). Otci i matce dále uložil povinnost uhradit České republice - okresnímu soudu každému z nich částku 17 815 Kč (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že nezletilá je v péči matky spokojená, dobře se učí, dobře prospívá. Znaleckým posudkem pak bylo potvrzeno, že matka ani otec netrpí žádným psychickým onemocněním, oba rodiče mají výchovné předpoklady a matka je schopna péče o nezletilou, která její péči upřednostňuje. Z pohovoru s nezletilou pak bylo zjištěno, že nezletilá si střídavou péči nepřeje a okresní soud dospěl k závěru, že by nebyla vhodná i s ohledem na vyhrocené vztahy rodičů. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2019 č. j. 100 Co 263/2019-350 byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku změněn tak, že otec je povinen přispívat od 1. 7. 2018 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilé částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 10. 2019 v celkové výši 107 000 Kč je otec povinen zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč, splatných k rukám matky spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení státu částku 35 630 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud odmítl provést jím navrhovaný výslech svědků, čímž své rozhodnutí založil převážně na blíže neověřených skutečnostech tvrzených druhou vedlejší účastnicí. Stěžovatel dále namítá, že výpovědi nezletilé učiněné před orgánem sociálně-právní ochrany mládeže (dále jen "OSPOD" nebo "kolizní opatrovník") nelze považovat za věrohodné. Nevěrohodnost výpovědi nezletilé vyplývá z toho, že stěžovateli matka dlouhodobě bránila ve styku s nezletilou. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že Ústavní soud již dříve judikoval, že názor dítěte má zjistit soud sám a utvořit si na výpověď dítěte vlastní názor, nikoliv prostřednictvím OSPOD. 5. Stěžovatel namítá, že jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo porušeno i postupem, jakým byl vypracován znalecký posudek a jakým byl soudem veden výslech znalkyň. Znalecký posudek, vypracovaný s datem 14. 2. 2019 soudem ustanovenými znalkyněmi MUDr. Ivanou Horáčkovou a PhDr. Jitkou Skramuskou je podle stěžovatele zatížen řadou vad, které okresní soud neumožnil stěžovateli v rámci řízení - při výslechu znalkyň - namítat a rozporovat. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že na otázky kladené soudem má být odpovězeno jednoznačně, formulace nesmí připouštět dvojí výklad. Posudek měl jasně odpovědět na otázku, zda je nezletilá některým z rodičů manipulována proti druhému rodiči. Znalkyně se navíc dostatečně nevěnovaly okolnosti, že matka má od roku 2016 diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti s anankastickými rysy (puntičkářstvím, kompulzivním chováním), což podle stěžovatele může mít negativní vliv na výchovu nezletilé, byla-li by tato vystavena pouze výchově matky. Navíc znalecký posudek nedovozuje, jak se tato porucha vyvíjí v čase. 7. Stěžovatel namítá, že preference matky soudem, která se promítla do napadeného rozsudku, není ve znaleckém posudku zdůvodněna. Vyjádření, že nezletilá preferuje péči matky v situaci, kdy matka neumožňovala nezletilé styk s otcem po dobu 179 dnů a po celou tuto dobu byla nezletilá vystavena pouze jejímu působení, je podle stěžovatele irelevantní. Znalkyně zjevně nevycházely z prokázaných skutečností, ale spekulovaly na základě informací, obsažených ve spise, ovšem založených na pouhém nepodloženém tvrzení matky nezletilé. 8. Okresní soud tak rozhodl o svěření nezletilé do péče matky pouze na základě podle stěžovatele jejích neobjektivních tvrzení a na základě zpochybňovaného znaleckého posudku, což stěžovatel považuje za porušení svých práv přímo se podílet na výchově nezletilé a také porušení práva nezletilé na přítomnost stěžovatele v jejím životě. Stejně tak je bezdůvodně matkou bráněno širší rodině stěžovatele ve styku s nezletilou. 9. Stěžovatel uzavírá, že napadenými rozhodnutími je nedůvodně omezen ve výkonu svého práva otce udržovat osobní styk s nezletilou, spojený s výchovným působením na dceru a zároveň je porušeno právo nezletilé stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte. Soudy se úpravě styku nezletilé s otcem řádně nevěnovaly a svá rozhodnutí v tomto směru řádně neodůvodnily. Podle stěžovatele soudy ani nevedly účinným způsobem matku k tomu, aby mu bezdůvodně trvale nebránila ve styku s nezletilou, což se negativně projevuje i v osobnostní rovině nezletilé, v rovině jejího zdravého citového, resp. psychického vývoje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný příp