IV.ÚS 712/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 712/20 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Vaška, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2019 č. j. 13 Co 129/2019-349, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Online-cars s. r. o., sídlem Denisova 504, Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 1. 2019 č. j. 7 C 69/2017-318 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 31 148 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 35 671 Kč (výrok II.) a dále byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 689 Kč (výrok III.). Takto okresní soud rozhodl o žalobě na zaplacení zbývající části kupní ceny ojetého vozidla Fiat Croma 2.4 Multijet, VIN XXX (dále jen vozidlo "Fiat Croma"), které stěžovatel, zabývající se obchodováním s ojetými vozidly, od vedlejší účastnice odebral, ale sjednanou kupní cenu ve výši 55 100 Kč, jež mu byla vyúčtována fakturou č. 151110069 ze dne 30. 4. 2015, splatnou dne 15. 5. 2015, neuhradil v plné výši. Stěžovatel odmítl žalovanou částku uhradit s odůvodněním, že měl s vedlejší účastnicí více obchodů ohledně dalších vozidel, než jen ohledně předmětného Fiatu Croma. Jedním z obchodovaných vozidel bylo i BMW 320D, za které vedlejší účastnici uhradil jeho kupní cenu, ale v průběhu řízení stěžovatel zjistil, že toto vozidlo ve skutečnosti od vedlejší účastnice nekoupil (nikdy je nepřevzal). Okresní soud žalobu zamítl na základě závěru, že vedlejší účastnice přes poučení neprokázala uzavření smlouvy o koupi vozidla BMW 320D se stěžovatelem, který proto není povinen vedlejší účastnici uhradit žalovanou kupní cenu za vozidlo Fiat Croma. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. 13 Co 129/2019-349 byl rozsudek okresního soudu v I. výroku změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 31 148 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 72 732,66 Kč (výrok II.). Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 689,60 Kč. Krajský soud rozsudek okresního soudu změnil proto, neboť při nezměněném skutkovém stavu zjistil, že stěžovatel nevznesl vůči vedlejší účastnici námitku započtení svého nároku (na vydání bezdůvodného obohacení získaného vedlejší účastnicí ve výši obdržené kupní ceny vozidla BMW 320D) proti nároku vedlejší účastnice na zaplacení zbylé části kupní ceny vozidla Fiat Croma. S ohledem na to dovodil, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení kupní ceny vozidla Fiat Croma podle platně uzavřené kupní smlouvy (§ 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník") je důvodný a vychází z § 2118 občanského zákoníku, podle kterého má kupující povinnost zaplatit kupní cenu a převzít věc. Nárok vedlejší účastnice na úroky z prodlení z žalované jistiny je pak odůvodněn § 1970 občanského zákoníku, když výše úroků z prodlení vychází z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů. Do prodlení se stěžovatel dostal na základě výzvy vedlejší účastnice k plnění ve formě faktury, kterou obdržel a neuhradil ji do uplynutí tam stanovené splatnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a své rozhodnutí založil na jiných důvodech, aniž by před vydáním svého rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru okresního soudu. Stěžovatel se k odlišnému právnímu názoru krajského soudu nemohl vyjádřit v rámci řízení, ale ani jej nemohl napadnout řádným opravným prostředkem. Tím, že krajský soud neumožnil stěžovateli se k odlišnému právnímu názoru vyjádřit, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l a dále čl. 38 odst. 2 Listiny. 5. Postupem krajského soudu byla rovněž porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť vedlejší účastnice byla nedůvodně zvýhodněna tím, že jí bylo vyhověno z důvodů, které sama ani neuváděla (dokonce se neúčastnila ústního jednání u krajského soudu), soud tedy své závěry použil bez opory v žalobních tvrzeních. 6. Stěžovatel namítá, že krajský soud učinil chybný závěr, když dovodil, že došlo k uzavření kupní smlouvy na vozidlo Fiat Croma a stěžovatel nezaplatil kupní cenu, a dále, že stěžovatel se má naopak domáhat vydání bezdůvodného obohacení za zaplacení vozidla BMW 320D, které zaplatil, ale neobdržel. Podle stěžovatele je nutno posoudit, zda nárok vedlejší účastnice je v souladu s dobrými mravy. 7. Krajský soud dále porušil čl. 11 odst. 1 Listiny, když vyhodnotil, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejší účastnici nedoplatek za vozidlo Fiat Croma, ačkoliv z celé věci je zřejmé, že vedlejší účastnici nic nedluží, neboť jí uhradil cenu všech vozidel, která mu prodala. 8. Krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejší účastnici kupní cenu, ačkoliv jeho veškeré závazky vůči vedlejší účastnici byly vyrovnány, a proto závěr krajského soudu neodpovídá skutečné situaci, čímž bylo porušeno i právo na soudní ochranu. Navíc zde byla narušena i zásada rovnosti účastníků řízení, protože vedlejší účastnice nejprve tvrdila, že faktura č. 151110069 uhrazena byla a až následně v průběhu řízení, kdy byl zjištěn její omyl ohledně vozidla BMW 320D, tato tvrzení změnila a dále již tvrdila, že uvedená faktura uhrazena plně nebyla. 9. Podle stěžovatele bylo právo na soudní ochranu porušeno také tím, že krajský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení u obou stupňů, aniž by přihlédl k tomu, že žaloba byla původně podávána z důvodu neuhrazení zcela jiného vozidla, a to Kia Magentis. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrét