IV.ÚS 714/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 714/13 ze dne 24. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Svaz klubů mládeže, se sídlem Teplická 280/20, 190 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 1047, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4947/2010-480 ze dne 17. 12. 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 248/2009-451 ze dne 14. 1. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 11 C 192/2001-403 ze dne 28. 1. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Přerově částečně vyhověl žalobě, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k celé řadě nemovitostí a současně i jejich vyklizení, částečně ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání stěžovatele shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včasné dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo pro rozpor s ústavním pořádkem zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012, z čehož stěžovatel dovozuje, že přípustnost jeho dovolání tedy byla v intencích výše uvedeného nálezu posuzována podle protiústavního ustanovení. Stěžovatel dále namítl, že okresní i krajský soud nesprávně zjistily skutkový stav, resp. jej nesprávně vyložily a porušily jeho právo na spravedlivý proces zejména tím, že neprovedly jím navržené důkazy. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že nesprávnost právního závěru dotčených soudů, že není v části žalobního návrhu ve věci aktivně legitimován, je vyvrácena "nikoli polemikou, ale důkazy založenými ve spise a důkazy, které k našemu návrhu nebyly provedeny". Stěžovatel dále argumentuje řadou skutečností a listin, které dle něj ve svém souhrnu prokazují, že je právním nástupcem někdejšího podniku HZ PULS Ostrava, v minulosti jen různě přejmenovávaného, což prý také prokazuje nejen aktivní legitimaci ve zbylé části žaloby, ale též její důvodnost. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se tyto soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se aplikace protiústavního ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím soudem, dlužno poznamenat, že účinky derogačního nálezu Ústavního soudu č. 147/2012 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012, N 34/64 SbNU 361) nastaly ke dni 1. 1. 2013 (srov. výrok nálezu, dle kterého se předmětné zákonné ustanovení "ruší uplynutím dne 31. 12. 2012"), přičemž dovolací řízení v právní věci stěžovatele skončilo vydáním napadeného usnesení dne 17. 12. 2012, přičemž v té době dané ustanovení stále platilo (bylo platnou součástí právního řádu). Nadto je třeba upozornit, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551) se k otázce způsobilosti plenárním nálezem zrušeného ustanovení občanského soudního řádu zasáhnout do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vyjádřil tak, že "[v]yloučení aplikace tohoto ustanovení se zpětným účinkem, jakož i po zůstávající dobu jeho účinnosti, byť by přicházelo v úvahu jen v případech, kdy by jinak došlo k porušení základních práv a svobod některého z účastníků řízení, by nevedlo k odstranění této nerovnosti v přístupu k dovolání, ale k jeho prohloubení. Pokud by totiž případné porušení mělo v konkrétním případě spočívat např. v nepřipuštění dovolání, jež by vzhledem ke způsobu vyřízení dovolání v desítkách či stovkách jiných obdobných případů mělo být v souladu s principem rovnosti připuštěno, pak by neaplikace zrušeného ustanovení, představující možný zpětný účinek derogačního nálezu Ústavního soudu [...], nevedla k věcnému projednání tohoto dovolání, nýbrž k jeho jistému odmítnutí pro nepřípustnost. Předmětný derogační nález by tak všechny dovolatele, j[i]ž podali dovolání za účinnosti dosavadní právní úpravy, postavil do ještě nepříznivější právní situace, protože by jim uzavřel jakýkoliv, tedy i dosavadní na uvážení závisející přístup k dovolacímu soudu" (bod 26). Z právě citovaného pak vyvěrá též důvod, proč bylo (a musilo být) v řízení o dovolání stěžovatele aplikováno později zrušené ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci ohledně údajně nesprávně zjištěného, resp. vyloženého skutkového stavu, jakož i jeho argumentaci řadou skutečností a listin, které dle něj ve svém souhrnu prokazují, že je právním nástupcem někdejšího podniku HZ PULS Ostrava a že žaloba je důvodná, sluší se poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže vyřešit otázku, zda je stěžovatel právním nástupcem vzpomínaného podniku, resp. zda je jeho žaloba i v části, v níž byla zamítnuta, důvodná. Přitom z rozhodnutí zejména nalézacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho a navazujících rozhodnutí. Ani námitce tzv. opomenutých důkazů nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k její