IV.ÚS 715/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 715/20 ze dne 7. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti AMPARA s. r. o., sídlem Zemědělská 612, Kamenný Újezd, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 10 Afs 140/2019-78, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž jí měl soud zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") uložil stěžovatelce celkem 15 zajišťovacími příkazy, aby zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty složením jistoty v celkové výši 36 877 061 Kč. Vydání zajišťovacích příkazů odůvodnil podezřením na účasti v podvodném řetězci (tzv. karuselový podvod) a ekonomickou a majetkovou situací stěžovatelky, zejména měla-li v posuzované době nízkou schopnost generovat zisk, více než 80 % aktiv krytých cizími zdroji a byl-li stav na jejích účtech velmi nestabilní (finanční prostředky zde měly zůstávat vždy jen několik hodin). Navíc správce daně podle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), určil účinnost a vykonatelnost zajišťovacích příkazů dnem jejích vydání. Přitom se zabýval zvláště celkovou finanční situací stěžovatelky, nestabilním stavem jejího účtu a dalšími skutečnostmi, kterými odůvodnil také vydání zajišťovacího příkazu. 3. Proti zajišťovacím příkazům podala stěžovatelka odvolání k vedlejšímu účastníkovi, jenž je zamítl. Proti rozhodnutí o odvolání podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl jako nedůvodnou. Následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení pro procesní pochybení a nepřezkoumatelnost. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 50 Af 13/2016-167 žalobu stěžovatelky znovu jako nedůvodnou zamítl. Toto rozhodnutí znovu napadla stěžovatelka kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který ji svým napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. 4. V odvolacím řízení u vedlejšího účastníka, jakož i v řízení před správními soudy stěžovatelka namítala, že správce daně vydal zajišťovací příkazy v rozporu se zákonem, neboť se podle jejího názoru vedlejšímu účastníkovi nepodařilo prokázat důvodné podezření o její účasti v podvodném řetězci, ani obavy o nedobytnost daně, jež jsou důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasila zejména s provedením ekonomické analýzy její finanční a majetkové situace, která měla být provedena povrchně, neměla zohlednit značnou přidanou hodnotu její výrobní činnosti, vysokou obchodní marži a hospodářský růst za poslední zkoumaná období. Dále nesouhlasila ani s okamžitou účinností a vykonatelností zajišťovacích příkazů, jež má být chápána jako naprostá výjimka, může-li být pro daňový subjekt likvidační. Stěžovatelka poukazovala na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, z níž má vyplývat, že použití okamžité účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů je pro daný případ nepřiměřené. Navíc krajský soud nerozlišoval zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů a pro jejich okamžitou účinnost a vykonatelnost, použil-li pro závěr o jejich naplnění stejné skutečnosti. 5. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal pochybení ani správce daně a vedlejšího účastníka, ani krajského soudu. Indicie pro možnou účast v podvodném řetězci byly důvodné, ekonomickou analýzu majetkové a finanční situace stěžovatelky provedl správce daně dostatečně, přičemž z ní vyplývají důvodné pochybnosti o možné nedobytnosti daně. Podklady poskytnuté stěžovatelkou shledal zavádějící, když nejsou způsobilé tento závěr zvrátit. Totéž platí pro podmínky okamžité účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů, ohledně nichž správce daně i krajský soud svoje závěry dostatečně odůvodnily. Závěry o konkrétních okolnostech vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu se na nyní posuzovaný případ bez dalšího nepoužijí, neboť se tyto věci liší v úrovni poznatků o majetkových poměrech daňových subjektů, a podmínky vydání zajišťovacích příkazů a jejich okamžité účinnosti a vykonatelnosti je třeba zkoumat v každém případě zvlášť. Ohledně závěru o splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů a podmínek jejich okamžité účinnosti a vykonatelnosti na základě částečně shodných skutečností Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 209/2014-86, podle kterého je takový postup přípustný. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s naplněním zákonných podmínek okamžité účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů podle § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud se měl bezdůvodně odchýlit od své dosavadní praxe, přičemž stěžovatelka odkazuje zejména na rozsudek ze dne 21. 12. 2018 č. j. 10 Afs 33/2017-44, rozsudek ze dne 18. 1. 2018 č. j. 10 Afs 30/2017-68 a na rozsudek ze dne 12. 9. 2018 č. j. 5 Afs 321/2017-29. Stěžovatelka v souvislosti s tím zdůrazňuje požadavky na tzv. distinguishing, tedy povinnost soudu vysvětlit, z jakého důvodu se odchýlil od svých judikaturních závěrů ve skutkově obdobných případech, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud nedostál. Dále stěžovatelka namítá, že se měl Nejvyšší správní soud chybně spokojit s tím, že jsou-li splněny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, jsou současně splněny také podmínky pro jejich okamžitou účinnost a vykonatelnost. V tomto ohledu je odkaz Nejvyššího správního soudu na rozsudek ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 209/2014-86 nepřiléhavý, neboť jeho závěry byly soudní praxí překonány. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 10. K metodě řádného provedení skutkového odlišení, tedy přednesení seriózních argumentů, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdíl