IV.ÚS 717/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 717/22 ze dne 28. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Topola, Dagmary Meier, Alice Binkové a Ing. Jany Osuské, zastoupených Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou, sídlem U Průhonu 1516/32, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2022 č. j. 28 Cdo 3237/2021-830, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č. j. 28 Co 96/2021-774 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. prosince 2020 č. j. 5 C 56/2016-639, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. Letiště Vodochody a. s., sídlem U Letiště 374, Odolena Voda, a 2. AERO HOLDING a. s. v likvidaci, sídlem Beranových 130, Praha 9 - Letňany, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 11. 2015 sp. zn. 1 RP 19768/2015-537100 č. j. SPU 585391/2015 tak, že bude určeno, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku, specifikovaného v I. výroku rozsudku (dále jen "pozemek"). Okresní soud zjistil, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), kterým svědčí restituční titul podle § 6 téhož zákona. Dále okresní soud, mimo jiné na základě znaleckého posudku Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera, jeho příloh a místního šetření, zjistil, že pozemek je nezbytně nutný k provozu letiště Vodochody a bezprostředně souvisí s jeho provozem a se zabezpečením letového provozu - nachází se částečně ve vzletovém a přistávacím pásu a z větší části k tomuto pásu přiléhá - s tím, že v tomto pásu jsou umístěny dvě vzletové a přistávací dráhy. Okresní soud shledal, že pozemek je letištním pozemkem v areálu letiště podle § 2 odst. 8 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilním letectví"), a tvoří spolu s dalšími pozemky ucelený soubor nemovitých věcí a je účelově spjat se stavbami letiště a jeho provozem. Jelikož bez přistávací a vzletové dráhy nemůže letiště plnit svou funkci, brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydání pozemku, pročež není ani důvod ke zřízení věcného břemene k pozemku podle § 9 odst. 5 zákona o půdě nebo podle § 30a zákona o civilním letectví. 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek okresního soudu. Krajský soud po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že okresní soud učinil správná skutková zjištění - především, že pozemek byl součástí jednotného funkčního stavebně technického celku areálu letiště ke dni účinnosti zákona o půdě a že okresní soud skutková zjištění také správně právně posoudil. Krajský soud dále konstatoval, že znalecký posudek sice nebyl zcela přesně zadán a že výslovně nepracoval s označením pozemku jako pozemku parc. č. X, nicméně z jeho celkového obsahu a příloh, včetně nově vytvořeného geometrického plánu, je zřejmé, že se důsledně vztahuje i k tomuto pozemku, a to ke dni účinnosti zákona o půdě. 4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na stěžovateli předestřenou otázku, - zda existence ochranného pásma letiště brání naturální restituci pozemku podle zákona o půdě - rozsudek krajského soudu nezávisí, neboť tento závěr krajský soud neučinil. Dále Nejvyšší soud shrnul ustálenou rozhodovací praxi k výkladu překážek bránících vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a uzavřel, že krajský soud se svým závěrem, že vydání pozemku brání taková překážka (zastavěnost areálem letiště) nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, včetně té, na níž poukazovali stěžovatelé. Nejvyšší soud dodal, že otázka, zda je pozemek součástí funkčně provázaného souboru nemovitostí, tvořících areál letiště, je otázkou skutkovou, jejíž řešení dovolacímu přezkumu nepodléhá, přičemž skutkové závěry soudů neshledal v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé zejména namítají, že okresní soud měl nechat zpracovat revizní znalecký posudek, neboť vypracovaný posudek stěžovatelé opakovaně zpochybňovali, např. co do správnosti označení pozemku a data, k němuž měl být stav letiště posuzován. Obecné soudy si protiřečí, uvedly-li na jednu stranu, že existence ochranných pásem není důvodem pro nevydání pozemku, na druhou stranu svá rozhodnutí založily na znaleckém posudku, který se opíral právě o existenci ochranných pásem. Dále stěžovatelé namítají, že zástupcem znaleckého ústavu při jednání před okresním soudem byl Ing. Drahotský, který nebyl přítomen místnímu šetření. Nadto tento znalec vypracovával posudek v předchozím řízení, na který odkazoval, tvrdil, že by potřeboval více času na přípravu, ale okresní soud mu to neumožnil, neboť měl již připraven rozsudek. Stěžovatelé okresnímu soudu také vytýkají, že nevyslechl zpracovatelku geometrického plánu, nezabýval se možností zřídit k části pozemku věcné břemeno, ani se nezabýval porušením § 5 odst. 3 zákona o půdě, tj. platností převodů vlastnictví pozemku 1. vedlejší účastnicí. Podle stěžovatelů soudy uváděný pojem funkční celek nemá oporu v zákoně ani v realitě a není zřejmé, k čemu mají sloužit pozemky zarostlé vysokou trávou, která při místním šetřením ztěžovala pohyb a měření. Taktéž v řízení údajně nebyla prokazována existence veřejného zájmu. V posledku stěžovatelé zpochybňují výši okresním soudem přiznaného znalečného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Proto se musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. 8. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)]. 9. Ústavní stížnost je polemikou se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a sestává toliko z námitek, jež byly obecnými soudy vyvráceny. Podstatná část námitek stěžovatelů se týká tvrzené nesprávnosti znaleckého posudku. Krajský soud však srozumitelně a podrobně od