IV.ÚS 718/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 718/20 ze dne 12. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. prosince 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. ledna 2020 č. j. 0 Nt 1553/2020-7, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru, Oddělení obecné kriminality, Zborovská 1360, v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "policejní orgán"), třikrát předvolán k výslechu jako svědek v průběhu přípravného řízení vedeného proti obviněnému P. P. pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel však ve všech třech případech odmítl vypovídat, za což mu policejní orgán uložil pořádkové pokuty, a to usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-175/TČ-2018-050771 mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-181/TČ-2018-050771 mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 7 000 Kč a usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. KRPH-99141-197/TČ-2018-050771 mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč. 3. Proti všem shora uvedeným usnesením policejního orgánu podal stěžovatel stížnosti. Stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 14. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-175/TČ-2018-050771 byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 12. 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5 podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu za použití § 146a odst. 2 trestního řádu jako opožděně podaná, stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-181/TČ-2018-050771 okresní soud týmž usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 146a odst. 2 trestního řádu, a podle totožných zákonných ustanovení zamítl okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 1. 2020 č. j. 0 Nt 1553/2020-7 také stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 10. 12. 2019 č. j. KRPH-99141-197/TČ-2018-050771. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že usnesení okresního soudu ze dne 27. 12. 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5 mu nebylo doručeno a že byl pouze přípisem policejního orgánu ze dne 24. 1. 2020 informován o tom, že okresní soud všechny tři jeho stížnosti zamítl, pokuty jsou splatné a budou po něm vymáhány. Dodává, že usnesení okresního soudu ze dne 6. 1. 2020 č. j. 0 Nt 1553/2020-7 mu již doručeno bylo, ale že s jeho závěry nesouhlasí s tím, že své odpírání vypovídat opakovaně zdůvodňoval obavou, že by si svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání. Má za to, že se nejméně ve své v pořadí třetí stížnosti prakticky doznal k téměř všemu, z čeho byl před tím obviněný jeho kamarád P. P. Tvrdí, že nedobrovolně a v důsledku opakovaně ukládaných pořádkových pokut doznal, že některé rostliny uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání P. P. byly jeho, pěstoval si je a nakládal s nimi, a že víc na sebe žalovat nechtěl. Nedomnívá se, že důvod svého odepření výpovědi by měl ještě více konkretizovat či upřesňovat. Závěrem stěžovatel poznamenal, že jeho svědecká výpověď nebyla pro trestní řízení klíčová ani nutná a že bylo zcela zbytečné ho opakovaně předvolávat a ukládat mu další a další pokuty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž je obsah i aplikace ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech při jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04 (N 32/40 SbNU 265)]. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou přitom výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu). Vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od výpovědi odpírajícího svědka vyžadovat údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci je tedy nutno vyložit z jejích individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem jeho ústavně chráněného zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)]. 8. Zároveň je však nutno zdůraznit, že proto, aby orgán činný v trestním řízení mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi, je nezbytné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí. Toto odůvodnění pochopitelně nemusí být tak podrobné, aby byl svědek nucen vyzradit to, co jej zákon opravňuje zamlčet. Ústavní soud takto ve své dřívější judikatuře uvedl, že se jeví naprosto nezbytné vyžádat si od osoby vyslýchané nejprve osvětlení důvodů, které ji k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad týkajících se důvodnosti odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení, rozhodnout, a případně v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Na pořádkovou pokutu je takto třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)]. 9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal