IV.ÚS 718/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 718/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 30 Cdo 2106/2020-254, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2020 č. j. 68 Co 358/2019-210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2019 č. j. 27 C 73/2018-164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na přiznání nákladů na právní zastoupení se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel dovolává ochrany svých ústavních práv porušených uvedenými rozhodnutími a v procesu, jenž předcházel jejich vydání, zakotvených zejména "v ust. § čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR (z.č. 1/93 Sb.) ve spojení s ust. čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech (č. 209/92 Sb.) a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Dále ust. čl. 2 odst. 3,4, čl. 4 Ústavy a čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (usn. č. 2/93 Sb.) ve spojení s ust. čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy zejména práva na spravedlivý proces (včetně práva na soudní a jinou ochranu svého vlastnického práva, náležitého dokazování rozhodujících skutečností a řádného odůvodnění rozhodnutí, včetně z toho vyplývající kontradiktornosti řízení - zejména právo na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu a veřejné projednání jeho věci na straně jedné a povinnosti orgánů státní moci rozhodovat o jeho právech a právem chráněných zájmech v rámci zákona při šetření jeho základních lidských práv na straně druhé." (pozn. všechny citace v tomto usnesení jsou doslovně převzaty z textu stěžovatelových procesních úkonů). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal vůči vedlejší účastnici náhrady škody a přiznání zadostiučinění spočívajícího v náhradě nemajetkové újmy. Po opakovaných výzvách k doplnění žaloby obvodní soud napadeným usnesením (v pořadí druhým) žalobu odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že stěžovatel neodstranil vady svých podání, že škodu odvozoval ze tří různých nezákonných rozhodnutí, aniž by tvrdil příčinnou souvislost, jím uváděná skutková tvrzení jsou neurčitá a zmatečná. Dále rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). 3. Usnesení obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu v části I. výroku odmítající žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 46 000 Kč a konstatování zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, tak, že žaloba se neodmítá (I. výrok), ve zbývající části (tj. odmítající žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 3 166 900 Kč s příslušenstvím, náhrady nemajetkové újmy ve výši 460 000 Kč s příslušenstvím, zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 15 616 000 Kč s příslušenstvím) ho potvrdil (II. výrok). Měnící výrok odůvodnil zjištěním, že žalobu týkající se uvedených nároků lze věcně projednat, ve zbytku napadené usnesení shledal věcně správným. 4. Proti usnesení městského soudu, a to "do všech jeho výroků s vyjímkou výroku ohledně uplatněného nároku na zaplacení částky 46 000 Kč s příslušenstvím" podal stěžovatel dovolání s odůvodněním, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva při jejichž řešení se soud I. stupně i odvolací soud odchýlili od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i ÚS". K tomu doplnil, že odůvodnění napadeného usnesení je nepřezkoumatelné, že jím soud zasáhl do jeho ústavního práva na spravedlivý proces zejména tím, že mu celkově odepřel přístup k soudu, a do ústavního práva na ochranu a pokojné užívání jeho vlastnictví, včetně legitimního očekávání. Po rekapitulaci průběhu řízení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu o přiznávání náhrady za majetkovou újmu způsobenou vlastníkovi pozemku ochranným pásmem a namítl, že oba soudy postupovaly v rozporu s touto judikaturou a "naplnili i takto dovolscí důvod i podmínku přípustnosti dovolání!". Do další části dovolání zahrnul tvrzení o nesprávném úředním postupu a o tom, že postup vedlejší účastnice je v hrubém rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti vyžadované § 241 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje důvod dovolání, a ačkoliv uvedl, že se dovolání má týkat otázek výkladu hmotného a procesního práva, při jejichž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, žádné takové otázky v dovolání nijak nevymezil. Na základě tohoto zjištění uzavřel, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení namítá, že soudy ignorovaly jeho opakovaně uplatněné námitky, zejména, že jeho hlavní výtka směřovala vůči postupu vedlejšího účastníka znemožňujícího přístup k relevantním informacím, čímž došlo ke vzniku jeho důkazní nouze. Posléze upozorňuje, že opakovaně poukázal na recentní judikaturu dovolacího soudu v otázce přiznávání náhrad za majetkovou újmu způsobenou vlastníkovi pozemku ochranným pásmem, čímž byl naplněn dovolací důvod i podmínka přípustnosti dovolání. Dále připomenul, že podával opakované návrhy na přerušení řízení, aby mohl vyčíslit výši uplatňovaného nároku, a že bylo možné (v souladu s judikaturním závěrem Nejvyššího správního soudu) majetkovou újmu určit pouze na základě řádně schválené projektové dokumentace skutečného provedení stavby, která dodnes nebyla schválena. Je přesvědčen, že ve svém dovolání uvedl dostatek důvodů pro závěr, že "obvodní soud a městský soud se odchýlili od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (a ústavního) soudu", a rovněž odůvodnil závěr, že jsou splněny požadavky přípustnosti dovolání. 6. V části V. stěžovatel uvedl, že "na nákladech řízení před ústavním soudem účtuje náklady právního zastoupení". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního viz níže (sub IV.). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu (body 12. a 13). 9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňu