IV.ÚS 719/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze, 28. října 1001/3, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2005, č.j. 2 VZV 13/2004-1157, usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, č.j. 5 NZT 17/2004, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 8. 2005, č.j. 2 VZV 13/2004-2009, a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 10. 2005, č.j. 5 NZT 17/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") nejprve dne 21. 7. 2005 zahájilo podle § 160 odst. 1, odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití ustanovení § 174 odst. 2 písm. c) trestního řádu trestní stíhání stěžovatele pro návod dle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") k trestnému činu zasahování do nezávislosti soudu dle § 169a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, pro trestný čin nepřímého úplatkářství dle § 162 odst. 2 trestního zákona dílem ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, a pro přípravu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona spáchanou ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, stejně jako trestní stíhání Z. P. a J. V. pro tam specifikované trestné jednání. Nejvyšší státní zastupitelství svým usnesením ze dne 30. 8. 2005 zamítlo stížnosti stěžovatele a ostatních spoluobviněných směřující proti napadanému usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005 jako nedůvodné. Napadaným usnesením ze dne 12. 8. 2005 pak vrchní státní zastupitelství opravilo v jím vydaném usnesení ze dne 21. 7. 2005 data 26. 11. 2005 a 26. 11. 2004, která byla uvedena ve výroku, resp. v odůvodnění tohoto usnesení, na datum 16. 11. 2004. Nejvyšší státní zastupitelství svým usnesením ze dne 6. 10. 2005 zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005 jako nedůvodnou. 2. Stěžovatel se domníval, že orgány veřejné moci vydáním napadaných rozhodnutí porušily jeho základní práva ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. a), písm. b), písm. c), písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nadto nerespektovaly zásadu vyjádřenou v čl. 4 odst. 4 Listiny. 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že ony užily jako podklad pro zahájení jeho trestního stíhání jimi obstarané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu účastnických stanic, kdy tyto byly soudem nařízeny v rámci prověřování podezření z trestného činu v jiné trestní věci a u osob odlišných od stěžovatele. Pokud takto orgány činné v trestním řízení učinily, resp. shledaly-li tyto v trestní záležitosti stěžovatele naplnění předpokladů dle § 88 odst. 4 trestního řádu, stalo se tak na základě svévolné a účelové právní kvalifikace stíhaného jednání stěžovatele za současného úmyslného obcházení smyslu a účelu § 88 odst. 4 trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále upozornil na nezákonný postup vrchního státního zastupitelství, jenž spočívá v zahájení trestního stíhání stěžovatele zároveň pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu a trestný čin nepřímého úplatkářství. Ustanovení § 162 trestního zákona je ovšem k ustanovení § 169a trestního zákona ustanovením speciálním, které vylučuje aplikaci ustanovení obecného. 5. Ústavnímu soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž oznámil, že jeho obhájce již dne 24. 5. 2005 projevil ve smyslu § 165 odst. 3 trestního řádu vrchnímu státnímu zastupitelství svůj zájem účastnit se všech vyšetřovacích úkonů v trestní věci stěžovatele a požádal tak, aby mu orgány činné v trestním řízení včas sdělovaly druh, jakož i dobu a místo konání každého vyšetřovacího úkonu. Ač ode dne 24. 5. 2005 bylo v předmětném trestním řízení provedeno cca 1200 úkonů, obhájce stěžovatele nebyl o žádném vyšetřovacím úkonu informován, což stěžovatel vnímal jako cílené ignorování jeho obhájce orgány činnými v trestním řízení. 6. Za další zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatel označil postup vrchního státního zastupitelství, které jemu a jeho obhájci dle § 65 odst. 2 trestního řádu odepřelo právo nahlédnout do spisu, přičemž vyrozumění vrchního státního zastupitelství o tomto je odůvodněno pouze obecným odkazem na taktiku vyšetřování. 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti taktéž prohlašoval, že Nejvyšší státní zastupitelství se v rozporu se zákonem odmítlo věcně zabývat jeho stížnostními námitkami, jež byly obsaženy v odůvodnění stížnosti proti usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005, kteréžto odůvodnění bylo datováno dnem 24. 8. 2005. 8. S ohledem na stěžovatelem tvrzený nedostatečný popis skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit, v obou napadaných usneseních vrchního státního zastupitelství, a při opakovaném zdůraznění nemožnosti nahlížet do spisu, stěžovatel konstatoval, že mu nejsou zřejmé důvody trestního stíhání jeho osoby a nemůže tak řádně připravit svou obhajobu, nemůže se vyjádřit k důkazům a skutečnostem svědčícím v jeho neprospěch a nemůže předložil důkazy svědčící v jeho prospěch. Je tudíž nepřímo donucen, aby využil své "povinnosti" odepřít výpověď. 9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel přednesl své výhrady vůči usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 10. 2005. Pokud Nejvyšší státní zastupitelství ve svém usnesení ze dne 6. 10. 2005 shledává opravu data údajné trestné činnosti stěžovatele hlouběji do minulosti za nepodstatnou opravu usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o vědomě nezákonné konání Nejvyššího státního zastupitelství, které flagrantně porušuje základní práva stěžovatele. Podle přesvědčení stěžovatele totiž zmíněná změna usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a ostatních spoluobviněných učiněná usnesením vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005 je podstatnou opravou usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005, proto bylo zcela zjevně namístě na danou procesní situaci aplikovat § 133 trestního řádu, tedy stěžovateli přiznat běh nové lhůty k podání stížnosti proti původnímu opravenému usnesení vrchního státního zastupitelství. 10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření prohlásilo, že obhájce stěžovatele byl o všech prováděných úkonech řádně a včas vyrozumíván a bylo mu umožněno se těchto úkonů účastnit. V otázce zamítnutí nahlédnutí do spisu se vrchní státní zastupitelství zcela ztotožnilo s názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 573/05. Vrchní státní zastupitelství Ústavnímu soudu rovněž popsalo procesní postup a stávající procesní situaci v trestní věci stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství tak navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako neopodstatněnou. Nejvyšší státní zastupitelství v rámci svého vyjádření podrobně reagovalo na jednotlivé výtky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti a v tomto směru uvedlo, že neodmítlo v rozporu se zákonem věcně se zabývat stížnostními námitkami stěžovatele z jeho odůvodnění datovaného dnem 24. 8. 2005, že vydání opravného usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005 nemohlo přivodit účinky ve smyslu § 133 trestního řádu, že zahájením trestního stíhání stěžovatele zároveň pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu a trestný čin nepřímého úplatkářství nebyla zasažena jeho ústavně zaručená práva, že nedošlo k porušení práv obhajoby v důsledku odepření nahlédnutí do trestního spisu, že ode dne 27. 5. 2005 nebyly v předmětné trestní věci ve vztahu ke stěžovateli, resp. ke skutku, z něhož byl původně obviněn, prováděny žádné vyšetřovací úkony a nebylo tak porušeno právo stěžovatele na obhajobu nepřipuštěním jeho obhájce k vyšetřovacím úkonům. Ve svém vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství mimo jiné odkázalo na rozhodnutí