IV.ÚS 72/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 72/24 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rolfa Dietera Maschika, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 2023 č. j. 5 Co 757/2023-129, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Václava Šimka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem, sídlem Belgická 196/38, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel se žalobou podanou v květnu 2022 domáhal po vedlejším účastníkovi uložení povinnosti zaplatit částku 13 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tím, že s vedlejším účastníkem (který je stěžovatelovým vzdáleným příbuzným) v roce 1991 uzavřel dohodu v souvislosti s totální rekonstrukcí a přístavbou historického domu v X. Za vedlejšího účastníka, který byl vlastníkem domu, jednal při uzavření dohody otec, neboť vedlejší účastník měl v té době necelých 17 let a neměl tak ještě plnou způsobilost k právním úkonům. Stěžovatel se zavázal projekt financovat a měl podle dohody obdržet podíl na nájemném, produkovaném částmi nemovitosti, které byly rekonstruované. Stěžovatel dále financoval výstavbu nového podkrovního bytu a oproti tomu získal právo tento byt příležitostně užívat. Stěžovatel investoval do kompletní rekonstrukce částku 1 000 000 Kčs a dále částku přes 400 000 Kčs na pořízení vnitřního vybavení nemovitosti. Stěžovatel v květnu 2018 odstoupil od smlouvy, neboť vedlejší účastník své povinnosti z této smlouvy přestal plnit. 3. V nynější věci se stěžovatel se domáhá vyplacení bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka, které se rovná hodnotě vystavěného podkrovního bytu. 4. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 26. 4. 2023 č. j. 8 C 113/2022-86 žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení. Podle soudu, který odkázal též na související řízení v této věci, byla dohoda z roku 1991 neplatná, neboť vedlejší účastník ještě neměl plnou způsobilost k právním úkonům a dohoda nebyla předložena soudu ke schválení. Stěžovatelova investice do domu ve vlastnictví vedlejšího účastníka tak byla provedena na základě neplatné dohody. Vedlejší účastník se tak na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil, k čemuž došlo v okamžiku, kdy byla investice do domu vynaložena, tedy v roce 1992. Tímto okamžikem též počala běžet tříletá objektivní lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud odmítl argument, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. 5. Krajský soud v Českých Budějovicích touto ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Rovněž podle krajského soudu byla investice stěžovatele v podobě vestavby bytu do domu vedlejšího účastníka v důsledku neplatné dohody z roku 1991 bezdůvodným obohacením [podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník")] a právo na vrácení tohoto majetkového prospěchu se promlčelo v objektivní tříleté promlčecí době v roce 1995 (§ 107 odst. 2 starého občanského zákoníku). Krajský soud odmítl stěžovatelovu argumentaci založenou na § 107 odst. 3 starého občanského zákoníku, podle něhož jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Krajský soud zdůraznil, že předmětem neplatné dohody z roku 1991 nebyl převod vlastnického práva k vestavěnému bytu oproti investici: i dle stěžovatelovy verze šlo o převod pouhého užívacího práva oproti investici. O tom v průběhu jednání krajský soud stěžovatele poučil. Stěžovatel však i přes toto upozornění krajského soudu trval na tom, že na § 107 odst. 3 na projednanou věc dopadá. Toto ustanovení však podle krajského soudu míří na dvoustranné právní vztahy z bezdůvodného obohacení, jejichž předmětem plnění bylo přímo vlastnické právo (nikoli jen jeho složky - jako např. právo užívací). V dané věci proti sobě stojí poskytnutí investice právě proti právu na užívání nemovitosti (a braní užitků z ní, neboť žalobce dle dohody z roku 1991 měl dostávat i zisk z pronájmu nemovitosti třetím osobám). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud zaujal v dané věci jiný (nový) právní názor, aniž by stěžovatel měl možnost na něj kvalifikovaně reagovat. Poučení poskytnuté krajským soudem totiž bylo značně nesrozumitelné, přesto na něj stěžovatel reagoval, v písemném odůvodnění napadeného rozsudku (v bodě 13) se pak objevil právní názor dále upravený. Na tento posun v právním názoru krajského soudu stěžovatel nemohl reagovat. Krajský soud po zaujetí tohoto právního názoru ani nepoučil stěžovatele o potřebě doplnit dokazování a dokazování ani sám nedoplnil. Ve věci nadto rozhodovali vyloučení soudci, neboť byli činní, již v související stěžovatelově věci, nadto řádně tito soudci ani nereagovali na námitku podjatosti. 7. Stěžovatel dále tvrdí "absenci důvodů ospravedlňujících výsledek, dle nějž se jeden účastník může na druhém domoci vrácení vzájemného plnění z neplatné / zrušené smlouvy, zatímco nárok druhého účastníka na vrácení vzájemného plnění by vymahatelný již nebyl." K tomu dodává, že účelem § 610 odst. 2 nyní platného občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), resp. § 107 odst. 3 starého občanského zákoníku je zajištění srovnatelné právní ochrany majetkům účastníků neplatných nebo zrušených smluv - aby majetek jednomu účastníkovi nepropadal, zatímco druhý účastník by se mohl vrácení svého majetku domoci. Smyslem tohoto ustanovení tak je nastolit rovnost v právním postavení účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy a zabránit vzniku nerovnováhy. Tato právní úprava se použije na všechny případy, kdy se jeden z účastníků smlouvy může domáhat vrácení vzájemného plnění, zatímco druhý účastník by se jeho vrácení domáhat nemohl. Žádný moderní právní řád nepřipouští, aby se jeden účastník mohl po mnoha letech domoci vrácení plnění získaného na základě neplatné smlouvy, zatímco nárok druhého účastníka by byl promlčen. K tomuto výsledku dospívají tyto právní řády buď výslovnou regulací (jako je tomu např. v českém právním řádu v § 610 odst. 2 občanského zákoníku, resp. v § 107 odst. 3 starého občanského zákoníku) nebo za pomoci korektivu dobrých mravů (jako je tomu např. v právních řádech německy mluvících zemí). 8. Bylo-li tedy v daném případě předmětem neplatné smlouvy financování výstavby podkrovního bytu oproti možnosti byt příležitostně užívat, nelze nijak ospravedlnit výsledek, dle nějž se vedlejší účastník mohl na stěžovateli domoci ukončení užívání podkrovního bytu (jeho vyklizení), zatímco nárok stěžovatele (na refundaci zhodnocení nemovitosti o vestavbu podkrovního bytu) by vymahatelný již nebyl. 9. Krajský soud v rozporu s ústavou nerespektoval smluvní svobodu stran (autonomii vůle) a neodůvodnil své rozhodnutí řádně. Soud je při rozhodování o vrácení plnění z neplatné/zrušené smlouvy vázán primárně tím, jak vzájemná plnění účastníci v původní smlouvě vymezili. 10. Stěžovatel na závěr upozorňuje, že jeho žaloba není bagatelní (byť je nyní předmětem soudního řízení v současné době formálně pouze část jeho nároku ve výši 13 000 Kč, ve skutečnosti se napadený rozsudek dotýká celého nároku stěžovatele v řádu statisíců, resp. milionů korun). "Ústavní stížností napadený rozsudek tak lze hodnotit spíše jako mezitímní rozsudek, v němž bylo rozhodnuto o nároku žalobce co do jeho důvodu," uzavírá stěžovatel. 11. Stěžovatel posléze ústavní stížnost doplnil, v podstatě ale jen reprodukoval argumenty již shora shrnuté. Nově uvedl jen to, že okresní soud nepoužití § 107 odst. 3 starého občanského zákoníku odůvodnil tím, že v daném případě se nejedná o synallagmatický právní vztah, neboť finanční prostředky na přístavbu podkrovního bytu nebyly stěžovatelem poskytnuty v okamžik, kdy stěžovatel získal podkrovní byt k bezplatnému užívání, tj. nešlo o plnění "z ruky do ruky". Toto právní posouzení však bylo nesprávné a musel je tedy opravit (avšak shora popsaným procesně pochybným a i obsahově nesprávným způsobem) krajský soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 18