IV.ÚS 725/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 725/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Mezery, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 3597/2019-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 15 Co 284/2018-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2018 č. j. 23 C 275/2016-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Alexandry Mezerové a 2) České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 275/2016, se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 č. j. 23 C 275/2016-35 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel a první vedlejší účastnice jako žalobci domáhali po druhé vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 3. Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel a první vedlejší účastnice domáhali po druhé vedlejší účastnici na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), náhrady přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Tato újma jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Praha 12, odboru stavebního (dále jen "stavební úřad"), který jim na základě jejich žádosti vydal stavební povolení na stavbu bazénu na pozemku parc. č. X v katastrálním území Točná v ochranném pásmu nadzemního vedení 22 kV (dále jen "nadzemní vedení VN") bez vyjádření obchodní společnosti PREdistribuce, a. s., což bylo důvodem k následnému zamítnutí jejich žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí na tuto stavbu. Újmu stěžovatel a první vedlejší účastnice spatřovali ve skutečnosti, že nemohli užívat stavbu bazénu zhotovenou při jejich rodinném domě, neboť ačkoli o kolaudaci bazénu požádali již 25. 4. 2000, stavba bazénu byla zkolaudována až po odstranění nadzemního vedení VN dne 4. 6. 2014. V mezidobí bylo stěžovateli a první vedlejší účastnici rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 16. 7. 2007 užívání stavby bazénu zakázáno, neboť byl postaven v ochranném pásmu vedení VN. Stěžovatel a první vedlejší účastnice svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatnili u druhé vedlejší účastnice dne 26. 4. 2016, ta jej dopisem ze dne 24. 1. 2017 č. j. MMR-19807/2016-83/1276 jako nedůvodný a promlčený odmítla. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Za okamžik, kdy bylo postaveno najisto, že stavební povolení ze dne 20. 3. 2008 je vadné a nelze povolit užívání jím povolené stavby bazénu, je nutno považovat vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2008, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 3. 2008, jímž byl zamítnut návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu bazénu a které nabylo právní moci dne 25. 10. 2008. Od uvedeného data počala běžet promlčecí lhůta šesti měsíců se subjektivně určeným počátkem. Byla-li žaloba podána až dne 28. 12. 2016, obvodní soud dovodil, že námitka promlčení vznesená druhou vedlejší účastnicí byla podle soudu vznesena po právu a také v souladu s dobrými mravy. Obvodní soud dospěl k závěru, že nelze spojovat počátek běhu promlčecí lhůty s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2016 č. j. 26 Co 25/2013-173, kdy se stěžovatel a první vedlejší účastnice dověděli, že jimi uplatněný nárok je nárokem novým. Stěžovatel a první vedlejší účastnice mohli oba nároky uplatnit současně. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 15 Co 284/2018-67 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že nárok stěžovatele a první vedlejší účastnice je promlčen. Městský soud rovněž posoudil případný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a přisvědčil obvodnímu soudu i v tomto jeho závěru. 5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a první vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelé vymezili následující otázky, zda nárok stěžovatele a první vedlejší účastnice uplatněný v tomto řízení představuje nový nárok oproti nároku uplatněnému v předcházejícím řízení, a dále zda námitka promlčení nároku stěžovatele a první vedlejší účastnice vznesená druhou vedlejší účastnicí je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jako dovolací důvod stěžovatel a první vedlejší účastnice uvedli nesprávné právní posouzení věci. 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 3597/2019-99 rozhodl, že řízení o dovolání první vedlejší účastnice se zastavuje (výrok I.) a že dovolání stěžovatele se odmítá (výrok II.). Dále rozhodl, že stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit druhé vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). 7. Nejvyšší soud řízení o dovolání první vedlejší účastnice zastavil, neboť první vedlejší účastnice nezaplatila soudní poplatek z dovolání. Dovolání stěžovatele neshledal Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přípustným. Nejvyšší soud dovodil, že krajský soud se při řešení stěžovatelem vymezené první otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, navíc stěžovatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nemůže založit též z toho důvodu, že na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť ani odlišné vyřešení této otázky by nemohlo vést k úspěchu stěžovatele ve věci. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá podle Nejvyššího soudu ani otázka, zda nebyla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dovodil, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, což není tento případ, když stěžovatel netvrdil, že by druhá vedlejší účastnice zneužila svého práva vznést námitku promlčení. II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od počátku řízení s první vedlejší účastnicí poukazovali na to, že podstata jejich újmy spočívá v nemožnosti užívat stavbu bazénu. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jejich argumentací, že jimi v tomto řízení uplatněný nárok není promlčen, přičemž se nevypořádaly ani s interpretací počátku běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem soudů, že jejich nárok na odčinění nemajetkové újmy je novým nárokem, když do té doby měli zato, že nárok na odčinění nemajetkové újmy je předmětem původního probíhajícího řízení. Počátek vědomosti stěžovatele a první vedlejší účastnice o tom, že jimi uplatněný nárok nelze posuzovat jako nárok na náhradu nemajetkové újmy a že na tento nárok je soudy pohlíženo jako na nový nárok, je třeba spojovat teprve s rozsudkem městského soudu ze dne 7. 1. 2016. Námitku promlčení považuje stěžovatel za rozpornou s dobrými mravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stí