IV.ÚS 726/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 726/09 ze dne 2. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 č. j. 3 Tdo 404/2008-505, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2008 č. j. 8 To 164/2008-472 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdí, že mu postupem Nejvyššího soudu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pravomocným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1 (rovnost před zákonem) a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. 2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387 uznán vinným ze spáchání trestných činů znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. z. (ad 1), dvou trestných činů znásilnění podle § 242 odst. 1 tr. z. (ad 2, 3) a trestných činů znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. z. a zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. z. (ad 4), jichž se měl dopustit skutky popsanými ve výroku rozhodnutí, a byl mu podle § 241 odst. 3 tr. z. za použití § 37a a § 35 odst. 1 tr. z. uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. z. bylo stěžovateli uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Současně byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 č. j. 1 T 21/2006-810 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 10 To 18/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K podanému odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 10. 2007 č. j. 8 To 289/2007-437 napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. z. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. z. a zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. z., jehož se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu [skutek ad 4) původního rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever]. Za tyto trestné činy byl stěžovateli podle § 241 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. z. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podané proti témuž rozsudku bylo zamítnuto. Ke stěžovatelem podanému dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. 3 Tdo 181/2008 napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Plzni, jsa vázán rozhodnutím dovolacího soudu, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 4. 2008 č. j. 8 To 164/2008-472 rozhodl znovu o odvolání obviněného podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a při nezměněném výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.10.2007 sp. zn. 8 To 289/2007 stěžovateli uložil podle § 241 odst. 3 tr. z. za použití § 35 odst. 2 tr. z. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 č. j. 1 T 21/2006-810, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatelem podané dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 č. j. 3 Tdo 404/2008-505 podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými byla vyslovena jeho vina jednotlivými trestnými činy, za vadná a odporující zákonu. Jak Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 1 T 21/2006, tak i Krajský soud v Plzni ve věci sp. zn. 8 To 289/2007 pochybily při hodnocení jeho jednání, které jimi bylo v konečné fázi kvalifikováno jako čtyři samostatné trestné činy a nikoliv jako pokračující trestný čin, což zhoršilo stěžovatelovo postavení. Soudy učinily tento závěr na základě úvahy, že nelze dovodit, že by obviněný cíleně a programově vyhledával stopařky za účelem jejich násilného přinucení k souloži, když spíše využíval nenadálé příležitosti a předmětem útoku byla vždy jiná osoba. Soudy se přitom ani v jednom případě nevypořádaly s jím uplatněnou obhajobou a zjevné rozpory ve výpovědích rozhodujících svědků, jež potvrzovaly nedovolenou manipulaci s důkazními prostředky, hodnotily jako nepodstatné a pro rozhodnutí o vině okrajové. Výpovědi poškozených, vesměs svědkyň nevěrohodných, závislých na drogách a živící se prostitucí, jsou nekonzistentní a rozporné a ani v jednom posuzovaném případě nebyla podle názoru stěžovatele jeho vina podložena jednoznačnými a nespornými důkazy. Navíc obhajoba stěžovatele, zajišťovaná ustanovenými a následně zvolenými obhájci, nedokázala poukázat na všechny rozpory v dokazování a nebyla tak při ochraně práv stěžovatele dostatečně účinná. Stěžovatel připustil, že mezi ním a jednotlivými poškozenými došlo k bližšímu kontaktu, rozhodně však vyloučil, že by se vůči poškozeným dopouštěl pohlavního styku nebo jiných podobných praktik násilně a proti jejich vůli a poškozené měly dostatek příležitostí odejít, pokud by s jeho jednáním nesouhlasily. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 1 T 96/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever. 5. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 8 To 164/2008 a především rozsudku ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 8 To 289/2007. Má za to, že argumentace odůvodnění odpovídala ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a zabývala se i námitkami obhajoby, alespoň tak usoudil i Nejvyšší soud. Přitom odvoláním byl napaden toliko tento oddělitelný výrok z rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387. Výhradně z toho důvodu, že neměl být ukládán společný trest ve smyslu § 37a tr. z., zrušil zdejší soud celý odsuzující rozsudek okresního soudu. Přitom při vázanosti právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích (rozsudek ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. 1T 21/2006), vysloveným v pravomocném rozhodnutí o vině, neměl soud důvod ani možnost posoudit jednání z 6. 1. 2005 jako další dílčí útok pokračujícího trestného činu. V ostatním, jak již bylo uvedeno, odkazuje krajský soud na odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. 6. Okresní soud Plzeň - sever ve svém vyjádření uvádí, že vycházel z řádně zjištěných důkazů provedených v jednotlivých hlavních líčeních, jichž se stěžovatel zúčastnil, byl řádně poučen a byl po celou dobu trestního stíhání zastoupen obhájcem, neboť se v dané věci jednalo o obhajobu nutnou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. Mohl tak v průběhu hlavního líčení klást svědkům otázky a měl právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tak, jak byly v hlavním líčení provedeny. Po skončení dokazování senát okresního soudu zhodnotil provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a na základě toho rozhodl rozsudkem, na který v plném rozsahu soud odkazuje. 7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě p