IV.ÚS 729/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 729/20 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 33 Cdo 2012/2019-283, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2018 č. j. 27 Co 364/2017-216 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. května 2016 č. j. 233 C 26/2013-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ESSOX s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera ev. č. 52, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětném řízení se vedlejší účastnice jako žalobkyně po stěžovateli jako žalovaném domáhala zaplacení částky 33 936,21 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení od 1. 5. 2010 do zaplacení) s tím, že se jedná o nárok vyplývající ze smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. XX ke kartě uzavřené se stěžovatelem dne 29. 11. 2006. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2016 č. j. 233 C 26/2013-127 řízení ohledně částky 4 102,64 Kč s příslušenstvím zastavil, když podáním ze dne 21. 3. 2016 vzala vedlejší účastnice svůj návrh zčásti zpět (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 27 188,10 Kč s příslušenstvím (výrok II.), v rozsahu 2 645,47 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). 4. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel své povinnosti ze smlouvy o úvěru porušil, neboť splátky úvěru řádně a včas nesplácel a dostal se do prodlení s úhradou minimálně tří měsíčních splátek. Vedlejší účastnice proto v souladu s čl. V. odst. 2 obchodních podmínek odstoupila od uzavřené úvěrové smlouvy a oznámila stěžovateli, že zároveň se stávají splatnými veškeré dosud neuhrazené závazky stěžovatele vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy, přičemž tyto skutečnosti oznámila stěžovateli dopisem doručeným dne 16. 2. 2010. Nárok vedlejší účastnice shledal městský soud důvodným: podle § 504 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), ohledně nároku na vrácení poskytnutého úvěru a § 502 obchodního zákoníku ohledně nároku na zaplacení úroku z úvěru. Aktuální dlužná částka podle soudu činí 27 188,10 Kč, a proto soud uložil stěžovateli tuto částku zaplatit vedlejší účastnici, přičemž zbývající nárok, tj. nárok na zaplacení částky ve výši 2 645,47 Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 5. 2010 do zaplacení jako nedůvodný zamítl. Protože stěžovatel svůj peněžitý závazek ve výši 27 188,10 Kč řádně a včas neuhradil, dostal se do prodlení s jeho plněním a vedlejší účastnici vznikl také nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 365 obchodního zákoníku ve spojení s § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. 5. Proti výrokům II. a IV. rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2018 č. j. 27 Co 364/2017-216 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v přisuzujícím výroku o věci samé, rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Za situace, kdy předmětem odvolacího řízení zůstala jen dlužná částka úvěru se zákonnými úroky z prodlení, krajský soud dovodil, že úvěrová smlouva č. 0104285645, kterou účastníci uzavřeli 29. 11. 2006, je platným právním úkonem, na jehož základě vedlejší účastnice plnila (§ 497 a násl. obchodního zákoníku). Poté, co vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy, byl stěžovatel povinen ve sjednané lhůtě vrátit poskytnuté peněžní prostředky (§ 504 obchodního zákoníku). Právo na příslušenství odůvodnil krajský soud odkazem na § 365, věty první a § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (vedlejší účastnici přiznal úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "nařízení vlády č. 142/1994 Sb.") 6. Jde-li o náklady řízení, krajský soud přisvědčil městskému soudu, že v řízení úspěšnější vedlejší účastnice má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Ohledně stanovení výše tohoto poměru, dospěl k odlišnému závěru - přitom v souladu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 (N 175/58 SbNU 529) při stanovení tohoto poměru zohlednil i příslušenství žalobou uplatněného nároku, které kapitalizoval ke dni rozhodování městského soudu. Při posuzování míry úspěchu a neúspěchu ve věci tak krajský soud vycházel z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněné jistiny 33 936,21 Kč a příslušenství - zákonných úroků z prodlení z částky 33 936,21 Kč kapitalizovaných za období od 1. 5. 2010 do 9. 5. 2016 (vyhlášení rozsudku městského soudu) částkou 15 033,66 Kč; tj. z částky předmětu řízení ve výši 48 969,87 Kč. Vedlejší účastnice byla v řízení úspěšná co do částky 27 188,10 Kč s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení z částky 27 188,10 Kč od 1. 5. 2010 do 9. 5. 2016 jsou představovány částkou 12 044,26 Kč); celkový úspěch vedlejší účastnice je tak představován částkou 42 221,76 Kč, t. j. 86,22 % celkového předmětu řízení. Neúspěšná pak byla vedlejší účastnice ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta a v nichž zavinila zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř. - částečné zpětvzetí), tj. v rozsahu 13,78 %. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. 7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 33 Cdo 2012/2019-283 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.; dovolání není (objektivně) přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nevýznamnými proto Nejvyšší soud shledal námitky nesprávnosti a protiústavnosti nákladových výroků napadeného rozsudku, včetně výhrady vůči postupu krajského soudu, který výrok o nákladech řízení před městským soudem k odvolání stěžovatele změnil v jeho neprospěch (zákaz "reformacio in peius"). II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dostal poštou od nakladatelství Reader's Digest Výběr kreditní kartu Pegasus "jako dárek a poděkování za jeho věrnost společnosti Reader's Digest Výběr" a nebyl předem upozorněn na to, že podpisem kupónu uzavírá s vedlejší účastnicí úvěrovou smlouvu. Před aktivací kreditní karty stěžovateli nebyly zaslány všeobecné smluvní podmínky vedlejší účastnice, ani návrh úvěrové smlouvy, ani nebyl upozorněn, že aktivací karty dojde k uzavření smlouvy - byl informován jen o tom, že kreditní karta je dárek od společnosti Reader's Digest Výběr, a že "vydání a vedení karty Pegasus je zcela zdarma". Z listin, které byly stěžovateli nakladatelstvím Reader's Digest Výběr zaslány, tedy nejen nevyplývalo, že aktivací karty dojde k uzavření smlouvy o úvěru, ale nevyplývalo z nich ani to, s kým bude případná smlouvy uzavřena (zda s vedlejší účastnicí či se společností Reader's Digest Výběr), jaká práva a povinnosti budou z případné smlouvy pro její účastníky vyplývat, a kolik bude stěžovatele nakládání s kreditní kartou vlastně stát (když v dopise od společnosti Reader's Digest Výběr byl stěžovatel informován, že "vydání a vedení karty Pegasus je zcela zdarma"). Stěžovatel je proto přesvědčen, že mezi účastníky nemohlo dojít k smluvnímu konsenzu a nemohla tak být mezi nimi uzavřena platná smlouva o úvěru, ze které by stěžovateli vyplývala povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou pohledávku. 9. Dovozují-li proto soudy toliko z podpisu stěžovatele na kupónu či žádosti, že stěžovatel s vedlejší účastnicí uzavřel smlouvu o úvěru, ze které stěžovateli vyplývaly povinnosti specifikované ve všeobecných obchodních podmínkách (tj. mj. povinnost platit nejrůznější poplatky, sankce apod.), činí t