IV.ÚS 731/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 731/21 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, sídlem Šimkova 1224/2b, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 8 Tdo 1152/2020-441, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. dubna 2020 č. j. 2 To 10/2020-410 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. října 2019 č. j. 2 T 104/2019-363, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 32, čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a soudního spisu vedeného Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 2 T 104/2019 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem tento soud stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání jednak přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a dále přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku. Stručně uvedeno, prvního z uvedených trestných činů se stěžovatelka podle okresního soudu dopustila tak, že na policii při podání vysvětlení opakovaně úmyslně nepravdivě obvinila svého bývalého manžela z jednání, majícího znaky pohlavního zneužití a znásilnění jejich nezletilého syna (strkání prstů do konečníku, líbání se s ním, chytání a tahání za přirození). Zároveň syna naváděla, jak má ve věci vypovídat. Druhého z trestných činů se stěžovatelka podle rozsudku dopustila tak, že naváděla a manipulovala své nezletilé děti, co mají vypovídat a jaké mají na videozáznamu předvádět závadové sexuální chování, které si měli osvojit u otce, což může přinejmenším jedno z dětí psychicky poškodit. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl zejména na základě svědeckých výpovědí a znaleckých posudků. Obhajobu stěžovatelky označil za nevěrohodnou. Svědci, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatelky, uváděli pouze skutečnosti, které věděli od ní. Stěžovatelčina tvrzení byla podpořena výpovědí jejího syna, která však byla znalecky vyhodnocena jako nevěrohodná a ovlivněná další osobou, na níž je syn citově závislý. Ani žádný ze znaleckých posudků, vypracovaných pro opatrovnická řízení, nepotvrdil opačné závěry. Stěžovatelčino nařčení poškozeného tak zůstává zcela důkazně nepodložené. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu, jehož skutková hodnocení doplnil v tom směru, že stěžovatelka neohlásila pohlavní zneužívání ani lékařce dětí (po níž chtěla potvrzení, aby nemusela předávat děti otci) a nevyužila doporučené dětské psychologické terapie. Při kontaktech nezletilého s otcem ve školce nebyly žádné problémy či změny chování nezletilého, který se o rodičích ve školce nikterak nevyjadřoval. Podezření o nevhodném sexuálním chování stěžovatelka poprvé vyjádřila již v listopadu 2017, avšak s odborníky tuto situaci nikterak neřešila. Teprve v červnu 2018 po podání trestního oznámení žádala novou lékařku o registraci dětí s tím, že je má otec pohlavně zneužívat. Důvodem pro takové jednání byla podle krajského soudu nespokojenost s postupem původní lékařky, která odmítala "jít stěžovatelce na ruku" v zamezování kontaktů dětí s otcem. Za nedůvodný označil krajský soud návrh stěžovatelky k vypracování revizního znaleckého posudku, neboť v dané věci nebyl vypracován žádný znalecký posudek (všechny čtené znalecké posudky byly provedeny v jiných řízeních). Závěr o vině stěžovatelky nebyl postaven toliko na jediném znaleckém posudku. Vina stěžovatelky byla prokázána výpovědí poškozeného a jeho manželky a řadou listinných důkazů, jež byly přejaty z dalších spisů. Jde zejména o zprávy orgánů sociálně právní ochrany dětí, mediátorů, opatrovnická rozhodnutí a lékařské zprávy, z nichž vyplynulo, že stěžovatelka nepředávala děti poškozenému a v podstatě odmítala tuto situaci řešit. To byl podle znaleckých zkoumání důsledek nesmíření se s rozchodem s poškozeným, který pociťovala jako křivdu a zradu, z čehož dovozovala své právo určovat si podmínky. K podání trestního oznámení přistoupila stěžovatelka 21 dní po rozvodu manželství. Závěry znalkyně Vojtíškové (zkoumající výpověď nezletilého o pohlavním zneužívání) nevykazují podle soudu žádná pochybení, neboť odpovídají ostatním důkazům. Naopak v trestním řízení, vedeném proti poškozenému, bylo jednoznačně prokázáno, že se žádného zavrženíhodného jednání vůči synům nedopustil a že nezletilý byl manipulován a instruován stěžovatelkou. 4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se nejprve ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování a neprovedení revizního znaleckého posudku. I přes terminologickou nepřesnost návrhu obhajoby lze považovat znalecké zkoumání nezletilých za nadbytečné, jelikož zjišťované skutečnosti byly již prokázány dalšími důkazy. Totéž platí o omezeném výslechu svědkyně Jílkové, která vypovídala pouze o tom, co jí řekla stěžovatelka. Závěry soudů nižších stupňů nejsou podle Nejvyššího soudu v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je toho názoru, že závěr o vině je doložen stejným souborem důkazů, jaký uvedl krajský soud. Všechny tyto důkazy obhajobu stěžovatelky spolehlivě vyvracejí. Stěžovatelka se trvale snažila zabránit kontaktu otce a dětí. Ze znaleckého zkoumání pak vyplývá, že stěžovatelka nezletilého instruovala, jak má nepravdivě vypovídat. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v právní kvalifikaci stěžovatelčina jednání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že soudy prováděly a hodnotily důkazy jednostranně, toliko v její neprospěch. Soudy vycházely z neúplných odborných vyjádření, které odmítly podrobit hlubší analýze. Rovněž zlehčovaly důkazy ve prospěch stěžovatelky (případně svědky nenechaly o věci mluvit), a to včetně dalšího odborného vyjádření (bývalého soudního znalce). Z něj mimo jiné vyplývá, že znalecké zkoumání, z něhož vycházely soudy, nesplňuje požadavky kladené na ně judikaturou Ústavního soudu a vědeckými standardy ověřitelnosti. Údajně usvědčující znalecké zkoumání je tedy nepřezkoumatelné. Soudy dále několik svědeckých výpovědí buď vůbec nepřipustily, nebo svědkům neumožnily se k věci celistvě vyjádřit. Hodnocení výpovědi poškozeného (a jeho manželky) postrádá zohlednění jejich zájmu na výsledcích trestního řízení (dostat nezletilé děti do své péče, což se už stalo). Stěžovatelka namítá, že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť nikterak poškozeného neobvinila ze spáchání trestného činu, nýbrž pouze upozornila na nezvyklé chování dětí. Stěžovatelka byla navíc odsouzena i na základě neexistujícího důkazu, a to videozáznamu obou dětí hrajících si ve vaně. Toto video však není součástí spisu (je zmíněno právě jen v nepřezkoumatelném znaleckém zkoumání) a nepodařilo se je dohledat. K tomu stěžovatelka doplňuje, že vanu v bytě nemá. Původ a obsah tohoto údajného videa je tedy neznámý. Stěžovatelka je toho názoru, že soudy v dané věci ignorovaly zájem na ochranu dětí, jež vedl stěžovatelku k řešení celé události. Za křivé obvinění lze odsoudit pouze osobu, jejíž tvrzení bylo vyvráceno. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalším účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněné a odkázal na napadené rozhodnutí. 8. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Napadené rozhodnutí splňuje všechny náležitosti, které na něj klade právní řád. 9. Okresní soud uvedl, že s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se vypořádal již v tre