IV.ÚS 732/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 732/18 ze dne 23. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelek - obchodních korporací 1) RADO Uhren AG se sídlem ve Švýcarské konfederaci, Lengnau BE, Bielstrasse 45, 2) LACOSTE se sídlem ve Francouzské republice, Paříž, 23-25 rue de Provence, 3) Burberry Limited se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Londýn SW1P 2AW, Horseferry House, Horseferry Road, všech zastoupených JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 23 Cdo 2213/2017-314, Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 3 Cmo 155/2012-275, a Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012, č. j. 2 Cm 98/2010-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních korporací a) Tommy Hilfiger Licensing LLC se sídlem ve Spojených státech amerických New York, 601 W 26th St., b) Urban Trends Trading B. V. se sídlem v Nizozemsku, Utrecht, AP Krommewetering 41, c) Facton, Kft, se sídlem v Maďarsku, Budapešť, Apáczai Csere János utca 11, a d) DELTA CENTER a. s. se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a řízení před obecnými soudy 1. Vedlejší účastnice řízení d) byla v rozhodné době provozovatelem a správcem "Pražské tržnice" v Praze 7 - Holešovicích (dále jen "tržnice") ve vlastnictví hlavního města Prahy; současně přenechávala do podnájmu prostory tržnice jednotlivým prodejcům, kteří v areálu tržnice nabízeli a prodávali padělky originálního zboží stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c). Podstatou sporu mezi stěžovatelkami a vedlejšími účastnicemi řízení a), b) a c), na straně jedné, a vedlejší účastnicí řízení d), na straně druhé, byly nároky vyplývající z porušování práv k ochranným známkám a ze zásahů do jejich dobré pověsti. 2. Stěžovatelky a vedlejší účastníce řízení a), b) a c) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zejména domáhaly, aby soud uložil vedlejší účastnici řízení d) povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování podnájemních smluv v areálu tržnice se subjekty, jež porušily nebo ohrozily jejich práva k ochranným známkám podle pravomocného rozhodnutí soudu či správního orgánu (I.), zdržet se uzavírání nebo prodlužování podnájemních smluv v areálu tržnice, které by neobsahovaly závazek podnájemce zdržet se porušování práv průmyslového vlastnictví stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c) a které by jako výpovědní důvod s nejdéle čtrnáctidenní výpovědní dobou neobsahovaly porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám (II.), zdržet se pokračování v podnájemních vztazích se subjekty užívajícími prostory tržnice, jež porušily nebo ohrozily práva k ochranným známkám (III.), reparace nemajetkové újmy poskytnutím zadostiučinění v nepeněžité formě - omluvy zaslané dopisem a rovněž zveřejněné v Hospodářských novinách (IV.), uveřejnit na vlastní náklady v Hospodářských novinách výrokovou část rozsudku v přezkoumávané věci (V.) a nahradit náklady řízení (VI.). 3. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 Cm 98/2010-114, žalobu zamítl; ve vztahu k ochraně dobré pověsti stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c) a požadované omluvě dospěl k závěru, že kupujícím je zřejmé, že nakupují zboží prostřednictvím stánkového prodeje se značně nižší kupní cenou i kvalitou než u originálního zboží, a proto neshledal existenci zásahu do dobré pověsti spočívajícího v umožnění prodeje padělků veřejnosti. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 3 Cmo 155/2012-166, potvrdil rozsudek městského soudu; vyšel ze stejných skutkových zjištění a právně věc posoudil tak, že vedlejší účastnice řízení d) není v postavení prostředníka podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen "zákon o průmyslovém vlastnictví"), a podle čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen "směrnice č. 2004/48/ES"), neboť poskytnutí prodejní plochy do užívání je běžnou službou a z její povahy nevyplývá, že by byla poskytována k porušování práv třetích osob. Jelikož vedlejší účastnice řízení d) neumožňuje prodej padělků v areálu tržnice, nezasahuje do dobré pověsti stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c). Vrchní soud neaplikoval závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 7. 2011 ve věci C-324/09 L'Oréal SA a další proti eBay International AG a další (dále jen "rozsudek L'Oréal"), neboť se vztahovaly pouze na internetové tržiště. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2015, č. j. 23 Cdo 1184/2013-204, přerušil dovolací řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora o předběžných otázkách, které mu položil: 1. Je poskytovatel jednotlivých prostor tržnice k užívání třetím osobám porušujícím práva duševního vlastnictví prostředníkem podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES; 2. lze uložit opatření podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES za stejných podmínek, jaké byly formulovány v rozsudku L'Oréal? 6. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. 7. 2016 ve věci C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a. s. (dále jen "rozhodnutí o předběžné otázce") dospěl k závěru, že podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES zahrnuje prostředník osobu, která má pronajatou tržnici a jednotlivá místa podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků, a že podmínky pro vydání soudního zákazu podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES vůči prostředníkovi jsou totožné s podmínkami uvedenými v rozsudku L'Oréal. Nejvyšší soud následně pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 1184/2013-221, zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť závěr, že provozovatel tržnice není prostředníkem podle § 4 odst. 3 zákona o průmyslovém vlastnictví a čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES není správný. 7. Vrchní soud dalším rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 3 Cmo 155/2012-275, rozhodl tak, že částí výroku II. potvrdil výrok IV. rozsudku městského soudu týkajícího se zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení d) zaslat a zveřejnit omluvu, zbylé výroky rozsudku městského soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Potvrzující výrok odůvodnil tím, že právo domáhat se náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přiznává § 5 zákona o průmyslovém vlastnictví oprávněné osobě pouze ve vztahu k porušiteli práva, nikoli vůči prostředníkovi. 8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Cdo 2213/2017-314, zamítl dovolání stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c) proti potvrzujícímu výroku rozsudku vrchního soudu; dospěl k závěru, že nároky uvedené v § 5 zákona o průmyslovém vlastnictví lze uplatnit pouze vůči porušovateli. Pokud se stěžovatelky domáhaly ochrany v souvislosti s nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví podle § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "občanský zákoník"), tak jde podle Nejvyššího soudu o obecné ustanovení ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 5 zákona o průmyslovém vlastnictví, které mj. upravuje možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech. Zvláštní právní úprava však neumožňuje domáhat se přiznání uvedeného nároku vůči prostředníkovi. II. Argumentace navrhovatelek 9. Proti rozsudku Nejvyššího soudu, potvrzující části výroku II. rozsudku vrchního soudu a zamítavému výroku IV. rozsudku městského soudu stěžovatelky brojí touto ústavní stížností a navrhují jejich zrušení. Namítají porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásah do ústavně zaručených práv spatřují zejména v nesprávném řešení právní otázky, zda se stěžovatelky mohou domáhat přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 5 zákona o průmyslovém vlastnictví, a zejména pak za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejich dobré pověsti, podle § 19b občanského zákoníku. Stěžovatelky se na rozdíl od Nejvyššího soudu nedomnívají, že by právo na přiměřené zadostiučinění podle § 5 zákona o průmyslovém vlastnictví směřovalo pouze vůči porušovateli. Podle stěžovatelek spojuje uvedené ustanovení právo na přiměřené zadostiučinění se vznikem nemajetkové