IV.ÚS 732/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 732/20 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Do Thi Bich Thao, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 30 Cdo 470/2019-117, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka byla žalobkyní v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 97 Ecm 4/2012, v němž jí bylo rozsudkem ze dne 5. 2. 2015 přiznáno právo na zaplacení 47 053,70 Kč s příslušenstvím jako náhrada škody a 34 045,60 Kč jako náhrada nákladů řízení. U vedlejší účastnice se stěžovatelka následně domáhala peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívající v nepřiměřené délce řízení. Vedlejší účastnice uvedla, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo a vyplatila stěžovatelce 69 000 Kč jako výsledné zadostiučinění po 20% snížení původní částky (10 % pro tzv. sdílenou újmu a 10 % pro větší složitost řízení). Význam předmětu řízení pro stěžovatelku označila jako běžný. 3. Následně podanou žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 5 C 220/2017-73. Obdobně jako vedlejší účastnice dospěl k závěru o 20% snížení základní částky, avšak jako 10 % pro tzv. sdílenou újmu a 10 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro stěžovatelku podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. a potvrdil jí přiznanou částku. K odvolání stěžovatelky městský soud uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 8. 11. 2018 č. j. 17 Co 313/2018-96, přičemž nižší význam předmětu řízení pro stěžovatelku odůvodnil mj. jeho nízkou peněžitou hodnotou (vč. příslušenství a nákladů řízení). 4. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání. V něm vymezila předpoklad přípustnosti jako tři právní otázky, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zaprvé, vedlejší účastnice nikdy netvrdila ani neprokazovala snížený význam předmětu řízení pro stěžovatelku, a soudy proto nemohly učinit takový závěr. Zadruhé, soudy bagatelizovaly skutečnost, že průtahy způsobil výhradně rozhodující orgán a zatřetí, závěr o složitosti řízení neodpovídá skutečnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením. Zčásti pro vady (šlo-li o druhou a třetí vymezenou otázku), neboť nelze dovodit z citace judikátu ani z jeho srozumitelné parafráze, od kterého rozhodnutí se uvedené právní hodnocení městského soudu odchyluje, a zčásti pro nepřípustnost, neboť se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe (šlo-li o první vymezenou otázku). Podle Nejvyššího soudu nic nebrání soudu, aby zohlednil skutečnosti podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jsou-li ze spisu dostupné (mj. s odkazem na svoje usnesení ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí s 10% snížením částky přiznaného peněžitého zadostiučinění. Zaprvé, postup obecných soudů označuje za "soudní aktivismus na úkor poškozených," neboť vedlejší účastnice nikdy netvrdila a neprokazovala snížený význam předmětu řízení pro stěžovatelku, běžný význam se předpokládá. To je v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení a právem na rovnost účastníků v řízení. Zadruhé, uvedený závěr je věcně nesprávný; obecné soudy bagatelizovaly částku požadovanou v předmětném řízení a nezohlednily příslušenství a náhradu nákladů, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu vytýká odepření spravedlnosti při hodnocení části jejího dovolání odmítnutého pro vady, jde-li o shora uvedenou druhou a třetí otázku přípustnosti. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud uvedenou otázku ve své praxi řešil a popírá tímto postupem "individuálnost myšlení a z toho myšlení vyplývající formulace." III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. k ochraně proti napadenému rozhodnutí takový procesní prostředek k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Žádné z uvedených pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. V prvé řadě je nutné odmítnout námitku stěžovatelky o chybném procesním postupu obecných soudů, dospěly-li k závěru o sníženém významu předmětu řízení pro stěžovatelku bez výslovného tvrzení nebo prokazování takové skutečnosti vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení opakovaně odkázal své usnesení sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, ze kterého vyplývá, že uvedený postup není v rozporu se zákazem soudů nahrazovat chybějící tvrzení procesních stran, neboť zjištění soudu vyplývají ze spisu. Napadené usnesení proto lze v tomto směru považovat za řádně odůvodněné, jeho závěry za odpovídající ustálené rozhodovací soudní praxi. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu nadto v minulosti přezkoumal Ústavní soud a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele nijak nezasáhlo (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1145/15 ze dne 26. 8. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal žádné důvody, proč se od uvedeného rozhodnutí odchýlit, stěžovatelka žádné ústavněprávně relevantní argumenty nepředkládá. Ústavní soud proto na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí odkazuje. 10. Jde-li o námitku věcné nesprávnosti posouzení významu předmětu řízení, ani zde Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí. Nejvyšší soud uvedl, že se městský soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění od jeho ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, Ústavní soud neshledává v tomto postupu žádné pochybení na úrovni ústavního práva; rozhodnutí Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno, městský soud i obvodní soud vzaly v úvahu i příslušenství pohledávky a přiznanou náhradu nákladů soudního řízení (viz bod 15 rozsudku městského soudu) a s ohledem na tzv. sdílenou újmu lze jejich závěry považovat za přiměřené, nadto domáhá-li se ve svém důsledku stěžovatel ústavní stížností navýšení svého zadostiučinění o 8 625 Kč. 11. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v t