IV.ÚS 733/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 733/08 ze dne 2. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. S., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Londýnská 59, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 1 T 4/2005-1860 ze dne 6. února 2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 82/2006-1970 ze dne 30. ledna 2007 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 841/2007-2109 ze dne 25. září 2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. března 2008, doplněnou podáním ze dne 2. dubna 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na presumpci neviny podle č. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost spojil stěžovatel i s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 4/2005 (dále jen "trestní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 1 T 4/2005-1860 ze dne 6. února 2006 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona za skutek podrobně popsaný ve výroku rozsudku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit poškozenému B. S. (dále jen "poškozený") škodu ve výši 4 300 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem č. j. 12 To 82/2006-1970 ze dne 30. ledna 2007 zrušil v celém rozsahu a na základě částečného změněného skutkového stavu stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem. Stejně jako soud prvního stupně stěžovatele zavázal nahradit poškozenému B. S. škodu ve výši 4 300 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení věcech občanskoprávních. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 841/2007-2109 ze dne 25. září 2007odmítl podle § 265i ost. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel ve třech základních námitkách. První je tvrzení, že skutková zjištění učiněná soudy jsou v rozporu s provedenými důkazy a ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit závěr o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona, neboť závěr učiněný soudy není opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Na první námitku navazuje i námitka druhá, kdy podle tvrzení stěžovatele byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť soudy se zabývaly pouze a výhradně důkazy v jeho neprospěch a důkazy v jeho prospěch [např. smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi J. S.-UNISS a Gas Industiral Group, a. s. (dále jen "GIG"), účinnost smlouvy o postoupení pohledávek mezi Komerční bankou a GIG ze dne 8. října 1998, smlouva o převodu pozemků a inženýrských sítí, na nichž vázlo zástavní právo Komerční banky, a. s., uzavřená mezi J. S.-UNISS a GIG, úhrady za smlouvy osvědčené listinnými důkazy] se soud vůbec nezabýval, ani se v rozsudku s nimi nevypořádal. Třetí námitka směřovala k výroku rozsudku odvolacího soudu, podle kterého "...skutek měl být spáchán uzavřením smluv charakterizovaných svým obsahem", které nebyly podle tvrzení stěžovatele mezi stěžovatelem a poškozeným nikdy uzavřeny. Výrok rozsudku odvolacího soudu proto podle názoru stěžovatele odporuje ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu, neboť je neúplný, nesprávně je popsána objektivní stránka trestného činu a nelze tudíž ani zajistit, aby skutek nebyl zaměněn s jiným skutkem. Na podporu svých tvrzení poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000 a II. ÚS 83/04. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že se ve věci rozhodující soudy nezabývaly důkazy, které by svědčily v jeho prospěch. Soud prvního stupně v řízení provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem několika desítek svědků, tak listinnými důkazy a znaleckými posudky z oboru psychiatrie a psychologie na stěžovatele a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání trestného činu podvodu usvědčily (str. 6 až 39). Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), pak vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Porušení zásady in dubio pro reo však může založit důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů, jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in http://nalus.