IV.ÚS 735/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 735/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Josefa Dvorského, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2762/2015-287, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014 č. j. 3 Co 329/2013-262 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2013 č. j. 34 C 98/2009-238, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Města Rumburk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými mělo být podle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že stěžovatel (dále také "žalobce") se žalobou na ochranu osobnosti domáhal určení, že stanoviskem schváleným usnesením Rady města Rumburk č. 1197/2005 ze dne 3. února 2005 a rovněž přijetím usnesení zastupitelstva města Rumburk č. 31 ze dne 10. března 2005, kterým zastupitelstvo vyslovilo souhlas s uvedeným stanoviskem, bylo neoprávněně zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti. Požadoval písemnou omluvu žalovaného Města Rumburk (dále také "žalovaný"), jakož i finanční zadostiučinění v částce 300 000 Kč, a domáhal se toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zveřejnit výrok rozsudku na stanovených webových stránkách. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. srpna 2013 č. j. 34 C 98/2009 - 238 uvedené žalobní návrhy zamítl. Z provedeného dokazování vyplynulo, že město Rumburk zveřejnilo na svých webových stránkách shora uvedené stanovisko Rady města Rumburk, ve kterém se kriticky vyjadřovalo k práci policie při vyšetřování výběru regulačních poplatků na velké odpočívce kamionů u Rumburka a mimo jiné se zde zmiňovalo i o osobě žalobce, jako osobě spolupracující se skupinou "rádoby podnikatelů", která se mohla obohatit na výběru těchto poplatků. Ve stanovisku bylo mimo jiné uvedeno, že: "Město Rumburk je naopak přesvědčeno, že pokud si někdo opatřil neoprávněný prospěch, pak to byla úzká skupina osob, která téměř jeden rok za aktivní spolupráce dnešního zastupitele Ing. Josefa Dvorského vybrala od řidičů za průjezd části parkoviště řádově miliony korun. Není tedy divu, že poté, co město Rumburk odstavilo tuto skupinu lidí od více než lukrativního příjmu, vysloužilo si spršku trestních oznámení iniciovaných a podávaných především právě potrefeným zastupitelem Ing. Dvorským. Je pak s podivem, že orgány činné v trestním řízení se nezabývají těmito rádoby podnikateli." S uvedeným stanoviskem vyslovilo usnesením souhlas zastupitelstvo města Rumburk a jeho znění bylo šířeno i médii. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že kritické údaje způsobily žalobci újmu zejména v jeho rodinném životě, avšak nebylo prokázáno, že by mu vznikla újma na profesní cti, či že by došlo k újmě na jeho zdraví. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že údaje ohledně skupiny rádoby podnikatelů, se kterými měl spolupracovat žalobce, mají svůj reálný základ, přičemž konstatoval, že stanovisko je v části obsahující skutkové tvrzení pravdivé a v části obsahující názor žalovaného vychází z pravdivých vstupních podkladů. Předmětná kritika osoby žalobce je podle nalézacího soudu psána věcnou a korektní formou. Soud proto neshledal, že by žalovaný zásah do osobnostních práv žalobce byl protiprávní. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 16. prosince 2014 č. j. 3 Co 329/2013 - 262 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a mj. uvedl, že publikací uvedeného stanoviska nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neboť byl naplněn skutkový základ sporem dotčeného tvrzení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 23. dubna 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se domníval, že v otázce neoprávněné kritiky se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2762/2015-287 dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř.). Konstatoval, že v dovolání je nutné vymezit, od kterého rozhodnutí konkrétně se měl odvolací soud odchýlit, a zdůraznil, že pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části nepostačuje k projednání dovolání. III. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a ústavní stížností se dožaduje zrušení jejich rozhodnutí. Má za to, že svým postupem soudy zasáhly do jeho práva na soudní ochranu. Konkrétně namítá, že soudy dostatečně nezhodnotily konkrétní okolnosti případu, nevzaly v úvahu dopad výroků vedlejšího účastníka do osobnostní sféry stěžovatele a nevzaly v potaz vzájemný vztah stěžovatele a autorů výroku. Rada a zastupitelstvo města podle stěžovatele nejsou orgány, které by byly povolány ke kritice občana za jeho jednání, zejména pak, pokud jeho jednání nebylo označeno příslušným státním orgánem za protiprávní. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svoji argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy. Namítá, že schválením stanoviska, jeho publikováním v médiích a na internetových stránkách bylo zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti, konkrétně občanské cti a lidské důstojnosti. Zásah do práva na ochranu osobnosti spatřuje stěžovatel zejména v tom, že byl jedinou osobou, která je ve stanovisku uváděna jmenovitě a ostatní jsou pak označeni pojmy jako "úzká skupina osob" či "rádoby podnikatelé". Stanovisko se podle něj nezakládá na pravdě, neboť on sám nikdy nespolupracoval se skupinou lidí, která by vybírala finanční prostředky za průjezd jakýmkoli parkovištěm, a neměl z takové činnosti ani žádný finanční prospěch. V souvislosti s užitím pojmu "rádoby podnikatel" stěžovatel namítá, že tento pojem vytváří dojem, že provádí nějakou nezákonnou činnost, která by se měla stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, přičemž tento názor opět nemá jakýkoliv reálný základ. Za neoprávněné dále stěžovatel považuje označení za "potrefeného zastupitele", jež navozuje dojem, že svůj zastupitelský mandát nevykonává řádně, že provádí nějakou nekalou činnost, což se podle něj nezakládá na pravdivých podkladech. Stěžovatel nadto konstatoval, že jeho dlouhodobá dehonestace má negativní dopad na jeho rodinné vztahy. Dále uvedl, že z použitých formulací a způsobů zveřejnění stanoviska plyne, že jeho cílem byla snaha jej co nejvíce poškodit, a to jak v podnikatelské, tak ve veřejné činnosti. IV. Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatele a v jejich světle prostudoval obsah napadených rozhodnutí. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V minulosti Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 či nález ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo. Jde-li o stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal vady, které by opodstatňovaly jeho kasační zásah. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, své závěry zcela adekvátně a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž vysvětily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že zásah do osobnostních práv žalobce nebyl protiprávní. Skutkové a právní závěry obecných soudů odpovídají provedenému dokazování a neobsahují prvky svévole. Ústavní soud tedy neshledal porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud považoval dále za nutné přezkoumat napadená rozhodnutí rovněž z hlediska článku 10 Listiny. V rámci projednávaného sporu na ochranu osobnosti totiž musely obecné soudy zvážit střet dvou subjektivních ústavních práv, a t