IV.ÚS 736/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 736/20 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kubaty, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2020 č. j. 3 As 360/2017-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský úřad v Českém Krumlově (dále jen "úřad") jako obecní živnostenský úřad podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "živnostenský zákon"), uložil stěžovateli pokutu ve výši 9 000 Kč rozhodnutím ze dne 24. 1. 2017 za spáchání správního deliktu podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona. Podle rozhodnutí úřadu stěžovatel nabízel za úplatu k přenechání k užívání rekreační chatu, a to celoročně pro 6 až 8 osob, přičemž na webových stránkách (lipno1.cz; e-chalupy.cz; a booking.com) uváděl údaje o termínech pobytu s tím, že v ceně je zahrnuto poskytování ložního prádla, dřevo a užití lodí s možností provedení úklidu. Uvedené si úřad ověřil kontrolou na místě samém. Úřad proto dospěl k závěru, že stěžovatel provozuje ubytovací služby jako živnost volnou a jeho provozovna není řádně označena. Rozhodnutí úřadu potvrdil v odvolacím řízení vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017 č. j. KUJCK 34648/2017. 3. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2017 č. j. 50 A 44/2017-30 zamítl. Podle stěžovatele nešlo o ubytovací služby, ale o pronájem, který § 3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona výslovně za živnost nepovažuje. Krajský soud k tomu uvedl, že stěžovatel nabízel k užívání předmětnou rekreační chatu prostřednictvím smluv o ubytování, neboť šlo o zajištění přechodného ubytování, přičemž ubytované osoby realizují svoji bytovou potřebu na jiném místě. Jde proto o živnost ubytovacích služeb podle bodu 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž trval na tom, že nenabízí ubytovací služby, ale chatu pronajímá, což živnostenský zákon za živnost nepovažuje. Nejvyšší správní soud jí zamítl napadeným rozsudkem. Uvedl, že chata stěžovatele není určena k trvalému bydlení (podobně jako smlouva o nájmu), přenecháním k užívání není uskutečňována bytová potřeba jiných osob, ani pouhá správa vlastního majetku stěžovatele. Jiné osoby ji užívají krátkodobě a její užití je doplněno dalšími službami (jako smlouva o ubytování). Míří-li výjimka podle § 3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona k vyloučení činností z dosahu definice živnosti, která je spojena zpravidla se správou vlastního majetku a zajištění bydlení, je ve věci stěžovatele uplatnění uvedené výjimky vyloučeno. Poukázal nadto na bod 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu, jenž uvádí výslovně pojem "ubytovací služby" jako živnost volnou. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí se správními orgány a správními soudy, jde-li o nezákonnost jeho jednání. Trvá na výkladu, že přenechání k užívání jeho rekreační chaty je pronájmem ve smyslu § 3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona. Nejvyšší správní soud proto nesprávně posoudil uvedenou právní otázku a nepřiměřeně rozšiřuje výklad živnostenského zákona v jeho neprospěch, který vede ke správněprávní odpovědnosti za jednání, které zákon nezakazuje. Napadené rozhodnutí proto zasahuje do stěžovatelova práva na soudní ochranu a Nejvyšší správní soud porušuje svou povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Zákon žádná kritéria rozlišení pronájmu a ubytovacích služeb, jak činí Nejvyšší správní soud, neuvádí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s výkladem a použitím podústavního práva, konkrétně § 3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona. Stěžovatel má za to, že jeho jednání spočívající v nabízení jeho rekreační chaty k opakovanému krátkodobému přenechání k užívání, spolu s dalšími službami, není provozováním živnosti. Správní orgány a soudy ve správním soudnictví dospěly k závěru, že uvedené jednání naplňuje znaky poskytování ubytovacích služeb jako živnost volná podle bodu 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nepřiměřeně rozšiřuje výklad živnostenského zákona v jeho neprospěch. 10. V prvé řadě Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, žádná ústavněprávně relevantní procesní pochybení v něm, ani v řízení jemu předcházejícím, Ústavní soud neshledal, ostatně stěžovatel je ani v ústavní stížnosti netvrdí. 11. V obecné rovině se Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelovou argumentací, že zákonné povinnosti musí být v zákoně jednoznačně a jasně vyjádřeny. V souladu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny musí být jakákoli povinnost vždy stanovena zákonem a musí dostát základním požadavkům plynoucím z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, včetně požadavků na jasnost a určitost zákona [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.)] a na jeho předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost [například nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Pro jednotlivce musí být při použití obvyklých metod výkladu právních norem seznatelná ze znění zákona [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.)]. Seznatelnost určitého pravidla chování přitom neznamená, že toto pravidlo musí být ve znění zákona vždy výslovně vyjádřeno v každém svém dílčím komponentu. Postačí, že jej adresát může dovodit z obecně vyjádřené zákonné povinnosti, například s ohledem na své postavení profesio