IV.ÚS 737/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 737/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Žáka, zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem, sídlem Solní 274/12, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2020 č. j. 22 Cdo 3236/2020-198, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Petra Planety a Miroslavy Planetové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 10 C 190/2017-138 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud vedlejším účastníkům uložil povinnost vyklidit pozemek p. č. st. X1 včetně na něm stojící budovy č. p. X2 a pozemky p. č. X3, X4 a X5 v katastrálním území K. a předat je do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí stěžovateli (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že stěžovatel je otcem vedlejší účastnice a tchánem vedlejšího účastníka; vedlejší účastníci jsou manželé. Všichni žijí od r. 1997 nepřetržitě v domě č. p. X2. Stěžovatel (spolu s manželkou, která není účastnicí tohoto řízení) na základě darovací smlouvy ze dne 16. 2. 2010 daroval vedlejším účastníkům každému ideální polovinu domu a přilehlých pozemků, a ti na základě téže smlouvy zřídili ve prospěch stěžovatele a jeho manželky věcné břemeno spočívající v doživotním bezplatném užívání těchto nemovitostí včetně všech jejich součástí a příslušenství. V důsledku vzájemných neshod vyzval stěžovatel dopisem ze dne 6. 9. 2017 vedlejší účastníky k vyklizení nemovitých věcí, a to nejpozději do konce listopadu téhož roku; to oni odmítli a stěžovatel proto podal žalobu v nyní projednávané věci. Stěžovatel v žalobě prezentoval svůj názor, že svědčí-li oprávněnému z věcného břemena právo užívání nemovité věci a není-li ve smlouvě o zřízení věcného břemena ujednáno něco jiného, nemá vlastník nemovité věci nadále právo nemovitou věc užívat a oprávněný z věcného břemena se může domáhat vyklizení vlastníka z nemovité věci věcným břemenem zatížené. Stěžovatel také podotkl, že jím prezentovaný právní názor zcela koresponduje s konstantní judikaturou dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015, a rozsudek téhož soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007). Okresní soud zamítl žalobu s odůvodněním, že výkon práva stěžovatele v nyní posuzované věci by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 61 Co 36/2020-176 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil ho co do výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil s právním posouzením předmětné věci učiněným okresním soudem. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost založil na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tvrdil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vymezil přitom otázku "zda oprávněný z věcného břemene, který má právo užívat nemovitou věc, je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení nemovité věci proti vlastníku nemovité věci, který do tohoto práva neoprávněn zasahuje". Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (výrok II.). 6. K argumentaci stěžovatele zpochybňující závěr, že stěžovatel není v předmětné věci aktivně věcně legitimován, neboť obsahem věcného břemene není výlučné užívání nemovitých věcí, nýbrž jen jejich spoluužívání s vedlejšími účastníky, a že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které svědčí-li oprávněnému z věcného břemene právo užívání bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného (stejně jako v této věci), nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat, a oprávněný z věcného břemene se může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého, Nejvyšší soud poukázal na to, že na vymezené otázce napadené rozhodnutí podle § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť krajský soud takový závěr neučinil. Okresní soud zamítl žalobu výhradně proto, že výkon práva stěžovatele v nyní posuzované věci by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy (přesněji: zneužitím práva) podle § 8 občanského zákoníku. Tím přiznal stěžovateli aktivní legitimaci k podání žaloby, což ovšem neznamená, že žalobě musí být nutně vyhověno, jsou-li tu jiné důvody pro zamítnutí (jako je tomu v případě zneužití práva). Krajský soud se s tímto právním hodnocením okresního soudu ztotožnil. Poukázal na to, že žaloba v této věci neslouží k realizaci práva stěžovatele, nýbrž k řešení vzájemných mezilidských vztahů. Za situace, kdy darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene byly uzavřeny v očekávání společného užívání nemovitostí všemi účastníky řízení, byly dohodnuty investice vedlejších účastníků do domu, strany sporu dlouhodobě užívají nemovité věci každá ve "své" části podle dřívější dohody, a nemají jinou možnost bydlení, by výkon práva stěžovatele byl v rozporu s dobrými mravy. 7. Nejvyšší soud konstatoval, že tento závěr obecných soudů o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy však stěžovatel nenapadl (a Nejvyšší soud jej proto nepřezkoumával). Stěžovatelem vymezená otázka se vztahuje výhradně k aktivní věcné legitimaci. Nejvyšší soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není formulováno vhodným způsobem, neboť závěr o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy zde není učiněn explicitně. Z bodu 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí nicméně podle Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá, že "krajský soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako okresní soud - tedy že v předmětné věci nelze nárok stěžovateli přiznat pro rozpor s dobrými mravy - a jeho právní hodnocení shledal jako správné". Protože dovolání není z uvedeného důvodu přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Dodrží-li jednotlivec stanovené postupy a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae. Uvedené platí i pro dovolací řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), ve kterém Ústavní soud ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání uvedl, že obecně platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v § 237 a 238 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod, pro který dovolání není přípustné nebo je nepřípustné (v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řád