IV.ÚS 737/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 737/22 ze dne 14. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 5 Tdo 468/2021-768, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 2 To 93/2020-675 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2020 č. j. 4 T 170/2019-626, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento přečin mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. 3. Rozsudek okresního soudu napadl odvoláním stěžovatel i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci. Z podnětu těchto odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že jako příslušník Policie České republiky v trestní věci vedené proti podezřelé J. , v níž jako zpracovatel vedl podle § 158 a násl. trestního řádu prověřování zda nedošlo ke spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, na podkladě informací poskytnutých O. H., se kterým udržoval kontakt a který byl v předmětné věci v postavení poškozeného, postupoval v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a v rozporu s § 65 trestního řádu pro nahlížení do spisu, když v přesně nezjištěné době od 22. 5. 2018 do 1. 6. 2018 umožnil O. H. nahlédnout do pracovního konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu, který vytiskl nikoli ze systému Evidence trestního řízení (dále jen "ETŘ"), ačkoli byl upraven do podoby odpovídající výstupu z ETŘ, opatřen datem 21. 5. 2018 a č. j. KRPM-113953-192/TČ-2014-140581-33, bez uvedení jména zpracovatele, podpisu a otisku úředního razítka. Stěžovatel umožnil O. H. pořídit si fotokopii tohoto konceptu usnesení do mobilního telefonu. Koncept usnesení stěžovatel zpracoval pro M. M., jemuž byla věc přidělena po zranění zpracovatelky P. K., a to částečně s využitím dat uložených v počítačovém systému, k nimž měl přístup, částečně na základě listin vytisknutých z počítačového systému M. M., v přesvědčení, že by takové usnesení mělo být ve věci vydáno, toto své stanovisko i prezentoval všem zpracovatelům i nadřízeným, ačkoli jejich stanovisko bylo opačné. Takto stěžovatel postupoval přesto, že věděl, že není k vydání rozhodnutí ve věci ani k umožnění nahlédnutí do spisu oprávněn, přitom i věděl, že je souběžně vedeno občanskoprávní řízení o určení vlastnického práva k družstevnímu podílu v bytovém družstvu, v němž již bylo doručeno písemné vyhotovení nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. 50 Cm 146/2016. Na tomto řízení byl O. H. kvůli svým aktivitám zainteresován na opačném výsledku sporu a vedené trestní řízení i vědomí, že by se mělo chystat zahájení trestního stíhání J. H., přinášelo O. H. informační výhodu, mohlo posílit jeho vyjednávací pozici pro případné řešení předmětného sporu mimosoudní cestou v neprospěch J. H. O. H. následně informaci o chystaném zahájení trestního stíhání J. H. použil v podání adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), ve snaze zvrátit vydané usnesení ze dne 29. 6. 2018 č. j. KRPM-147857112/TČ-2017-140581-19, jímž bylo rozhodnuto o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel shora popsaným způsobem jednal v rozporu s výše uvedenými ustanoveními trestního řádu a principy stanovenými interními předpisy o služební kázni, profesionálním, nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností, oproštěném od jakéhokoli možného střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrožením důvěry v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, kteréžto principy pro něj vyplývaly z § 45 odst. 1 písm. a), b) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplňuje všechny znaky přečinů, kterými byl uznán vinným, neboť neporušil objekt u těchto přečinů předpokládaný a nebyla mu prokázána ani požadovaná subjektivní stránka. 6. Stěžovatel má za to, že nakládal s listinou, která nenesla podstatné znaky pro to, aby mohla být považována za úřední listinu, tím méně za veřejnou listinu. Úmyslně totiž provedl na této listině takové změny, aby nemohla být jakkoli použita, šlo o "paakt", schválně stěžovatelem pozměněnou a tím i znehodnocenou listinu, s níž nebyly spojeny žádné právní účinky, tedy o listinu nepoužitelnou. Takováto listina nemohla naplnit objektivní stránku skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť nešlo o "úřední" listinu. Listinou, do které umožnil O. H. nahlédnout, nemohl dotyčný ničeho dosáhnout, protože neměla žádné právně relevantní účinky. V souvislosti s takovýmto charakterem listiny se stěžovatel dovolává i principu subsidiarity trestní represe a zásady "ultima ratio použití prostředků trestního práva" s tím, že na jeho jednání postačovalo použití mimotrestních prostředků, kázeňské projednání, neboť jak on, tak i O. H. si byli vědomi nicotnosti listiny. 7. S ohledem na povahu listiny nelze podle stěžovatele ani dovodit naplnění subjektivní stránky, úmyslu zneužít svého postavení ke škodě nebo ku prospěchu třetí osoby, neboť takovouto nicotnou listinou nebylo možno ničeho ve vnějším světě dosáhnout. Nelze tedy dovodit v jeho jednání ani nepřímý úmysl způsobit někomu škodu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Vyzrazením "paaktu" nelze ničeho dosáhnout, nelze proto dovodit, že by jednal v úmyslu zákonem předpokládaném u skutkové podstaty přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel dále uvádí, že listinu vyhotovil v souladu s pokynem svého nadřízeného. Listina nemohla být nijak použita ve vedeném občanskoprávním řízení, neboť pouze pravomocným výrokem soudu o spáchání trestného činu a o tom, kdo ho spáchal, je soud v občanskoprávním řízení vázán. Sama J. H. uvedla, že tato listina jí nikdy nebyla doručena, ani O. H. ji o její existenci neinformoval. Předmětná listina se neobjevila ani v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 146/2016. 8. Stěžovatel rovněž zp