IV.ÚS 738/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 N 201/54 SbNU 497 Právo na zákonného soudce a změna judikatury z hlediska dodržení zákonem předvídaných postupů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného - ze dne 11. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009 - ve věci ústavní stížnosti obce Rovná, Obecní úřad Rovná, 357 65 Sokolov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 1565/2006-185, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2006 č. j. 12 Co 483/2005-169, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové. Výrok I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 1565/2006-185 se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces, jež je jí zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Porušení uvedených základních práv spatřovala stěžovatelka v prvé řadě v tom, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od předchozí judikatury, aniž by věc předložil velkému senátu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). 3. Stěžovatelka upozornila, že Nejvyšší soud nejméně ve třech svých předchozích rozhodnutích dovodil, že rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případě Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. až 1. červenec 1950, zatímco nyní vyslovil, že k přechodu došlo již před 31. 12. 1949. 4. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka považovala i skutečnost, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a ani z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. Zároveň napadená rozhodnutí připouštějí retroaktivní působení aplikovaných právních předpisů. II. 5. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 17. 4. 2009 a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta; odkázal přitom na odůvodnění rozsudku. 6. Rovněž Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze 14. 4. 2009 odkázal na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí stížnosti. 7. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 30. 6. 2009 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, podle něhož jsou právní závěry soudů v rozporu se skutkovými zjištěními. Žádný ze soudů prý nezjistil, že by Vojenský újezd Prameny vznikl v jinou dobu, než jaká vyplývá z příslušného právního předpisu, tedy k 1. červenci 1950. Soudy pouze rozhodly, že usnesení vlády o zřízení vojenského výcvikového tábora mělo za důsledek přechod vlastnictví k předmětným pozemkům již před tímto datem. Takový výklad nezakládá nepřípustnou rektroaktivitu. 8. Pokud se týče odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou v údajném rozporu s naříkaným rozhodnutím, uvedl vedlejší účastník, že jednou přijatý právní názor může být změněn. Stěžovatelka poukazem na jiná rozhodnutí zpochybňuje nezávislost soudu rozhodujícího v předmětné věci a domáhá se, aby v její věci rozhodl jiný než zákonný soudce. 9. Stěžovatelka ve své replice námitky vedlejšího účastníka odmítla a znovu shrnula námitky obsažené v ústavní stížnosti. III. 10. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 16 C 255/2000, z něhož zjistil následující. 11. Žalobou ze dne 27. 11. 2000 se stěžovatelka u Okresního soudu v Sokolově domáhala vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí specifikovaných v petitu. Okresní soud v Sokolově žalobu zamítl dne 18. 12. 2002 rozsudkem č. j. 16 C 255/2000-67. 12. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2003 č. j. 12 Co 97/2003-80 prvostupňový rozsudek zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení. 13. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2005 č. j. 16 C 255/2000-144 ve spojení s opravným usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. 16 Co 255/2000-146 určil, že žalobkyně je vlastnicí specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dále konstatoval, že stěžovatelka prokázala splnění podmínek, s nimiž zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, spojuje přechod vlastnictví k vyjmenovaným věcem z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Okresní soud tedy vzal za prokázané, že obce - právní předchůdkyně stěžovatelky - vlastnily předmětné nemovitosti ke dni 31. 12. 1949. 14. Vedlejší účastník se proti tomuto rozhodnutí odvolal; Krajský soud v Plzni dne 18. 1. 2006 rozsudkem č. j. 12 Co 483/2005-169 změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se s právním názorem soudu okresního neztotožnil. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že na historických pozemcích zmíněných obcí Čistá, Vranov a Milíře byl zřízen vojenský výcvikový tábor a toto území přešlo pod Vojenský újezd Prameny. Nemovitosti přešly podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. do působnosti vojenské správy dnem vytčení hranic vojenského výcvikového tábora (25. 3. 1947). Ke dni 31. 12. 1949 tedy nemohly tyto obce vlastnit předmětné pozemky, neboť jejich vlastníkem již byl stát. 15. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jež bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Plzni a dospěl k závěru, že jmenované obce nebyly ke dni 31. 12. 1949 vlastníky předmětných pozemků; nemovitosti totiž podle názoru dovolacího soudu přešly na stát již před tímto datem podle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. IV. 16. Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání nebo se k této otázce ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něj podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V. 17. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná. 18. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je jeho základním úkolem ochrana ústavnosti; proto mu zásadně nepřísluší hodnotit interpretaci jednoduchého práva. Ústavní soud však v projednávané věci shledal důvody ke svému zásahu, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování postupoval v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces hlavou pátou Listiny. Nejvyšší soud totiž tím, že věc nepředložil velkému senátu kolegia, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. 19. Z dokazování provedeného Ústavním soudem vyplynulo, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) vyslovil právní názor, dle kterého "Odvolací soud svůj závěr postavil na ustanovení § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb., který však naznačený věcněprávní dopad mít nemůže, neboť uvedená ustanovení toliko přiznávají účinky usnesení vlády o zřízení ú. (pozn. red.: rozuměj újezdů) předpokládaném § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. také usnesením vlády a usnesením sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů učiněných přede dnem účinnosti zákona, a dále účinky těm - z povahy věci faktickým - opatřením učiněným přede dnem účinnosti zákona, jejichž obsah odpovídá jeho ustanovením (zejména pak opětovným vytyčováním hranic u dosavadních vojenských výcvikových táborů); účinky předpokládané § 4 nebo § 8 zákona č. 169/1949 Sb. však těmto opatřením nepřiznává. Pokud tedy byl zákonem stanoveným způsobem den účinnosti přechodu nemovitého majetku ze zanikající obce na stát stanoven na 1. červenec 1950 (§ 4), pak prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 (s následky výše uvedenými) nemůže založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených s