IV.ÚS 738/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 738/22 ze dne 23. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Filipa Rybína, LL.M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2022 č. j. 31 C 130/2019-152, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a "v tomto kontextu" princip primátu občana nad státem podle čl. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, zásada legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a princip materiálního nazírání na právo podle čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že v řízení bude nadále jednat namísto Ministerstva financí jako zástupčím orgánem státu s Českou národní bankou (dále jen "ČNB"). S poukazem na § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obvodní soud své rozhodnutí neodůvodnil. V tomto řízení se stěžovatel spolu s řadou dalších "drobných" akcionářů bývalé Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále jen "IPB"), na vedlejší účastnici domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která jim měla vzniknout znehodnocením jejich akcií v důsledku postupu státu při konsolidaci bankovního sektoru a konkrétně při řešení situace IPB. II. Stěžovatelova argumentace 3. V úvodu stěžovatel reprodukuje obsah své žaloby. K napadenému usnesení pak uvádí, že na nesprávném úředním postupu participovala celá řada státních orgánů, přičemž to byla vláda, která měla určující vliv na další kroky ČNB, a namítá, že postup obvodního soudu zasahuje do jeho povinnosti tvrzení a důkazní, když mu "bere nástroje" ve vztahu k dalším státním orgánům, které se na nesprávném úředním postupu podílely. Stěžovatel má za to, že Ministerstvo financí mělo vedle ČNB zástupčím orgánem státu zůstat. V této souvislosti poukazuje na rozdílné postavení a funkce uvedeného ministerstva a ČNB. 4. Dále pak stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tuto skutečnost vyvozuje jednak z velkého počtu žalobců, jednak ze zájmu na ochraně vlastnického práva a ze zákazu diskriminace, jakož i z toho, že se do posuzované věci promítá hledisko dělby moci, konkrétně oddělení moci výkonné od ústřední banky. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), podle něhož odstranění nerovnosti je důvodem aplikace uvedeného ustanovení. 5. Současně stěžovatel odmítá, že by v této věci bylo možné postupovat v intencích názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005, podle kterého "chybný závěr soudu o tom, která organizační složka státu je příslušná vystupovat za stát, je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". Argumentuje nutností respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci a uzavírá, že obvodní soud, rozhodl-li jak výše uvedeno, nerespektoval skutková tvrzení žalobců a důkazy, které navrhli, a tím jim odňal právo přístupu k soudu a zároveň porušil princip individuálního přístupu podle čl. 6 Úmluvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není. 7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal. 8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných"; jako nepřípustné proto opakovaně odmítá např. ústavní stížnosti proti (byť i) pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13]. Obdobně Ústavní soud judikuje třeba ve vztahu k ústavním stížnostem, které směřují proti rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta námitka podjatosti soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16). I v tomto případě vydáním rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou - stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení. 9. Z výše naznačeného pravidla (tedy že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí) Ústavní soud připustil ve své rozhodovací praxi výjimky. Ty se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. V takovém případě se vyžaduje, aby byly splněny kumulativně dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. 10. Mezi tyto výjimky patří zejména usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř., kdy první podmínka je splněna s ohledem na úzkou vazbu takového rozhodnutí na ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny - bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)], splnění druhé podmínky pak lze spatřovat v tom, že takové rozhodnutí je pro účastníky řízení i pro soudy v souladu s § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné a podle § 11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. i v případě jeho věcné nesprávnosti zakládá věcnou příslušnost v něm určeného soudu. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový postup není žádoucí z hlediska hospodárnosti soudního řízení [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 (N 50/80 SbNU 613)]. 11. Stěžovatel napadl svou ústavní stížností soudní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že namísto s Ministerstvem financí coby zástupčím orgánem státu bude soud jednat s ČNB. Jde přitom