IV.ÚS 742/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 742/06 ze dne 5. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti družstva Kamena, v. d., se sídlem Bohunická 85, 658 77 Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, AK se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2006, čj. 30 Cdo 1569/2006-163, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, čj. 54 Co 60/2003-148, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně mu zaručených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Uvedl, že na základě opatření ze dne 28. 12. 1965 získal od Okresního národního výboru Brno-venkov do trvalého užívání pozemky v k. ú. Blučina, které využíval a dosud využívá pro svůj provoz. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 1998, čj. Fin/2158/98 poř. č. 1317/97/Fi, mu Okresní úřad Brno-venkov právo trvalého užívání pozemků v rozhodnutí konkrétně označených odňal s odůvodněním, že k nim bylo na příslušném LV vedeno duplicitní vlastnictví jednak pro stát a jednak pro ing. F. N. Po zjištění, že vlastnictví České republiky k těmto pozemkům nemělo oporu v žádné listině, zatímco vlastnictví ing. F. N. bylo podloženo darovací smlouvou z listopadu 1952 a usnesením Lidového soudu v Židlochovicích z března 1953, a po konstatování, že v příslušné knihovní vložce nebyl žádný záznam o tom, že by jmenovaný tyto pozemky pozbyl a v dokumentaci příslušného katastrálního úřadu nebyly nalezeny žádné listiny, které by vedly ke zkrácení jeho vlastnického práva, rozhodl Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně dne 16. 12. 1997 pod čj. 0-77/97, že u předmětných pozemků bude proveden zápis vlastnického práva pouze ve prospěch ing. F. N. Okresní úřad Brno-venkov, který pozemky získal v prosinci 1965 na podkladě Hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku od národního podniku Cihelny G. Klimenta, připustil, že stát nemohl nakládat s majetkem, který do svého vlastnictví platně nenabyl, a hospodářská smlouva je z tohoto důvodu částečně neplatná, stejně jako opatření o odevzdání pozemků do trvalého užívání stěžovateli. S těmito rozhodnutími stěžovatel nesouhlasil a žalobou proti České republice - Okresnímu úřadu Brno-venkov se domáhal určení, že rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov, včetně rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, je neplatné a určení, že jeho právo trvalého užívání předmětných pozemků změněné na výpůjčku na dobu určitou do 1. 1. 2004 stále trvá. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. 5. 2002, čj. 8 C 632/99-112, žalobu v obou návrzích zamítl. Jeho rozhodnutí Krajský soud v Brně potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem, dovolání stěžovatele proti rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud ČR odmítl pro nepřípustnost. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byla založena na právním závěru, že otázka platnosti či neplatnosti správního rozhodnutí měla povahu tzv. předběžné otázky, a proto nemohl být dán naléhavý právní zájem na určení jeho neplatnosti výrokem soudního rozhodnutí, domáhal-li se stěžovatel současně určení práva, resp. právního vztahu, které z otázky platnosti či neplatnosti napadeného rozhodnutí přímo vycházelo. Důvodem zamítnutí žalobního návrhu na určení existence práva trvalého užívání, resp. výpůjčky, byl nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, neboť v řízení bylo prokázáno, že Česká republika - Okresní úřad Brno-venkov není ani vlastníkem, ani nájemcem dotčených pozemků a nemá k nim žádný právní vztah. Usnesení Nejvyššího soudu ČR vycházelo z konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu nemělo z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podané podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo přípustné. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že svá rozhodnutí stran druhé části žalobního petitu posuzovaly a založily v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. na právně relevantně neodůvodněné premise, že není dána pasivní věcná legitimace žalovaného. Dle názoru stěžovatele měl krajský soud při svém rozhodování vzít v potaz závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. a zabývat se nelegitimitou vlastnictví ing. F. N. Stěžovatel poukázal na to, že předmětné pozemky převzal československý stát nejpozději koncem roku 1959 do svého vlastnictví bez právního důvodu, avšak ing. F. N. o jejich vydání cestou příslušných restitučních předpisů včas a řádně nepožádal a zcela mimo jejich rámec se domohl zápisu svého vlastnického práva za nezákonné součinnosti Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že téměř rok po zveřejnění citovaného stanoviska Ústavního soudu označil odkaz stěžovatele na toto stanovisko za pouhou polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu a ztotožnil se tak s nespravedlivým posouzením této zásadní právní otázky soudy nižších stupňů. Stěžovatel uzavřel, že soudní řízení bylo poznamenáno nespravedlivým postupem, zejména za situace, kdy i dovolací soud de facto nastolil presumpci správnosti věcně vadných i nezákonných správních aktů a vymezil pravomoc obecných soudů mimo rámec správního soudnictví zkoumat toliko nicotné (nulitní) správní akty, čímž ovšem de facto vyloučil z pravomoci obecného soudu přezkoumávat rozhodnutí, která se týkají ústavně zaručených základních práv a svobod. Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 8 C 632/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že s pozemky, které ing. F. N. získal na základě darovací smlouvy z roku 1952, nakládal v padesátých letech minulého století stát (nejprve Okresní průmyslový podnik v Židlochovicích), poté Cihelny G. Klimenta, n. p., a nakonec Okresní národní výbor Brno-venkov, a to, jak připustil Okresní úřad Brno-venkov, bez řádného nabytí vlastnického práva, neboť nebyla dohledána žádná nabývací listina, kupní smlouva či vyvlastňovací rozhodnutí, ze kterého by bylo patrno omezení vlastnického práva ing. F. N. Po zjištění, že se stát nestal řádným vlastníkem, Okresní úřad Brno-venkov v řízení před Katastrálním úřadem Brno-venkov, řešícím otázku duplicitního zápisu vlastnictví (fyzické osoby a státu) k týmž nemovitostech, souhlasil s námitkami ing. F. N. a vyjádřil vůli ukončit celou záležitost ve prospěch jmenovaného (č.l. 75) a poté stěžovateli odňal právo trvale užívat pozemky, které byly ve vlastnictví jiné osoby. Po provedeném dokazování Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. 5. 2002, čj. 8 C 632/99-112, stěžovatelovu žalobu v obou návrzích na určení zamítl, prvý návrh pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, druhý návrh pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Tento závěr sdílel i Krajský soud v Brně, který rozhodnutí soudu prvého stupně v odvolacím řízení potvrdil. V usnesení, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, Nejvyšší soud ČR rozvedl důvody, pro které nepřiznal z hlediska námitek uvedených v dovolání rozsudku odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že i dovolací soud neshledal existenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov; výtku stěžovatele o nerespektování stanoviska Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR označil za nesprávnou s poukazem na to, že v řízení bylo zjištěno, že vlastníkem předmětných pozemků je ing. F. N. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů koncentrovaný do dvou základních námitek. První z nich stěžovatel oponoval zamítnutí žaloby na určení neplatnosti správních rozhodnutí z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu na takovém určení. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, má preventivní povahu a jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Platí pravidlo, že má-li platn