IV.ÚS 742/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 742/11 ze dne 26. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. P., právně zastoupeného Mgr. Markem Landsmannem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, nám. Republiky 53, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2009, č.j. 4 T 4/2008-1805, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č.j. 12 To 2/2010-1862, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, č.j. 5 Tdo 968/2010-1910, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jeho trestní stíhání mělo být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. U hlavního líčení konaného dne 30. září 2009 byl vynesen výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ve kterém bylo na samém konci písemného vyhotovení uvedeno datum 30. října 2009. Tímto rozsudkem byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a pokračujícího trestného činu zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu soukromého podnikání spočívajícím v koupi pohonných hmot za účelem jejich dalšího prodeje na dobu pěti let. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve v rozsudku vyjmenovaných případech, neboť uvedené jednání nebylo trestným činem. K odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek zrušen citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženém na zkušební dobu pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání spočívajícím v koupi pohonných hmot za účelem jejich dalšího prodeje na dobu pěti roků. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto jako nedůvodné. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení ve svojí věci. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2002, č.j. 4 T 5/2002-1141, byl pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a trestný čin zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, podmíněně odloženém na zkušební dobu pěti let, při současném zákazu činnosti na pět let. K odvolání státního zástupce byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2003, č.j. 12 To 22/03-1194, trest změněn na nepodmíněný v rozsahu pěti let. Poté stěžovatel požádal o obnovu řízení, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2004, č.j. 4 Nt 653/2004-54, zamítnuta. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2004, č.j. 12 To 123/2004-77, napadené rozhodnutí zrušil, a následně Krajský soud v Hradci Králové obnovu řízení povolil usnesením ze dne 14. února 2005, 4 Nt 653/2004-97, a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolání státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č.j. 12 To 30/2005-120 zamítnuto. Dne 15. dubna 2007 (správně 5. dubna 2007) byla podána nová obžaloba, Krajský soud v Hradci Králové však usnesením ze dne 25. dubna 2007, č.j. 4 T 1/2007-1605, věc opět vrátil státnímu zástupci k dořešení. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze odmítl usnesením ze dne 25. června 2007, č.j. 12 To 55/2007-1624. Dne 28. dubna 2008 byla podána další obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. srpna 2008, č.j. 4 T 4/2008-1671, bylo řízení zastaveno. Odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze den 7. října 2008, č.j. 12 To 87/2008-1699, zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2009, č.j. 5 Tdo 21/2009-1720, byla věc krajskému soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí. V následném řízení byla vydána v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel poukazuje na fakt, že první rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2002, č.j. 4 T 5/2002-1141, a poslední rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č.j. 12 To 2/2010-1862, jsou ve výrocích o trestu prakticky identické. To za situace, kdy mezi jejich vynesením uběhlo téměř osm let. Při zohlednění faktu, že mezi zahájením trestního stíhání stěžovatele ze dne 22. září 1998 a posledním rozhodnutím ze dne 27. října 2010, uplynulo více než 12 let, považuje stěžovatel dobu řízení za nepřiměřenou. Odkazuje přitom nejenom na výše zmíněná ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale rovněž na příslušnou judikaturu. Dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 316/2001, dostane-li se právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele do extrémního rozporu s právem na projednání v přiměřené lhůtě, zbavuje se stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání. Taková situace podle stěžovatele v jeho věci nastala, zejména pokud se zohlední hrozící trestní sazba, která v jeho případě činila pět až dvanáct let odnětí svobody. Závěrečné rozhodnutí v jeho věci přitom padlo po více než 12 letech od zahájení trestního stíhání. Pokud se dále přihlédne k tomu, že v řízení rozhodovaly soudy v rozmezí od zastavení trestního stíhání k uložení trestu nepodmíněného odnětí svobody v rozsahu pěti let, je patrná jistá bezradnost či nejistota soudů, jak kvalifikovat jednání stěžovatele a jak, zda vůbec, jej postihnout. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť na místě bylo vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 4/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ze spisu nalézacího soudu se podává, že řízení ve věci samé bylo meritorně ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2003. Následně se stěžovatel opakovaně pokoušel odložit výkon trestu, resp. se nástupu trestu vyhýbal. Po uplynutí více než jednoho roku po ukončení řízení se pokusil zvrátit vydaná rozhodnutí návrhem na povolení obnovy řízení doručeným soudu dne 21. června 2004 (č.l. 1338). Poté, co po výše popsaném postupu byla obnova řízení povolena, došlo k vrácení věci k došetření státnímu zástupci. Ten podal novou obžalobu, a to jednak 5. dubna 2007 (č.l. 1590) a poté, co tato nebyl shledána jako dostačující a věc mu byla znovu vrácena, další dne 28. dubna 2008 (č.l. 1658). Na základě provedených šetření však státní zástupce nebyl schopen stanovit způsobenou škodu, a proto následně soudy zastavily řízení, což zvrátil teprve Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 4. února 2009. Poté následovalo řízení a vydání v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí. Stěžovateli přitom nelze ani přisvědčit k tvrzení o bezradnosti či nejistotě soudů, které rozhodovaly v jeho věci. Pokud totiž dospěly k závěru vedoucím k zastavení řízení ve věci pro nedostatek možnosti zjistit skutečnou stěžovatelem způsobenou škodu, (neboť účetnictví jeho dřívějších firem nebylo zrekonstruovatelné), učinily toliko chybu v aplikaci hmotného práva, kterou napravil Nejvyšší soud. Tedy, s výjimkou spočívající v přecení významu vzniklé škody, resp. v možnosti posoudit naplnění skutkové podstaty trestného činu