IV.ÚS 742/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 742/14 ze dne 18. 6. 2015 N 117/77 SbNU 711 Smlouvy o propagaci reklamní plochy (posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové - ze dne 18. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 742/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Yauheni Pikselkina a 2. Natallie Dashkouskaye, právně zastoupených JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013, kterým byla stěžovateli 1 uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 3 090 Kč s úrokem z prodlení a společně se stěžovatelkou 2 nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 14 757 Kč, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Benešově jako účastníka řízení a UP PROMOTION, s. r. o., IČO 62742680, se sídlem Křižíkova 254/5, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 bylo porušeno základní právo prvního stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 se zrušuje. III. Ve vztahu k druhé stěžovatelce se ústavní stížnost v části směřující proti výroku I rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 odmítá. IV. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 25. února 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelé usilovali o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Benešově z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé současně navrhli zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, společnost UP PROMOTION, s. r. o., (dále též "vedlejší účastnice" či "žalobkyně") se vůči prvnímu stěžovateli domáhala u Okresního soudu v Benešově (dále též "okresní soud") zaplacení částky 3 090 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. září 2007 spolu uzavřeli smlouvu o propagaci reklamní plochy, v níž se vedlejší účastnice za úplatu zavázala zveřejnit na internetovém serveru www.bestoutdoors.cz informace o volné inzertní ploše na vozidle prvního stěžovatele. Vedlejší účastnice tvrdila, že svůj závazek splnila, avšak první stěžovatel sjednanou částku nezaplatil a dnem 4. října 2007 se s její úhradou ocitl v prodlení. Žalovaná částka zahrnovala jednak cenu za poskytnutou službu ve výši 1 890 Kč včetně DPH, dále smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč a částku 200 Kč za písemnou upomínku k platbě. V průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 7. října 2010 oznámila druhá stěžovatelka svůj vstup do řízení jako vedlejší účastnice na straně prvního stěžovatele. Právní zájem na výsledku sporu dokládala tím, že je manželkou prvního stěžovatele a rozhodnutí bude tak mít vliv i na její majetek. Usnesením č. j. 12 C 307/2010-31 ze dne 7. října 2010 okresní soud její vedlejší účastenství nejprve připustil, aby následně, na podkladě námitek žalobkyně, usnesením č. j. 12 C 307/2010-73 ze dne 7. února 2011 rozhodl opačně. Vedlejší účastenství druhé stěžovatelky v řízení bylo definitivně připuštěno až usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 335/2011-139 ze dne 21. listopadu 2011, kterým odvolací soud změnil předchozí rozhodnutí okresního soudu ze dne 7. února 2011. Z obsahu spisu (č. l. 175 až 182, 189 až 262) je dále zřejmé, že stěžovatelé se po výzvě soudu k žalobě velmi obsáhle vyjádřili, přičemž uvedli konkrétní důvody neplatnosti smlouvy a poukázali na nekalé praktiky, jež žalobkyně uplatňuje vůči velkému množství klientů. Rovněž přiložili rozhodnutí jiných obecných soudů, jimiž byly žaloby podané ve skutkově totožné věci zamítnuty. Dne 21. listopadu 2013 Okresní soud v Benešově ve věci rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 12 C 307/2010-286 tak, že žalobě vyhověl, tj. prvnímu stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni částku 3 090 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně oba stěžovatele zavázal, aby společně a nerozdílně uhradili náklady řízení žalobkyně ve výši 14 757 Kč (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení odměny za provedení služby v podobě pasivní propagace reklamní plochy je důvodný. Odmítl přitom námitky stěžovatelů týkající se neplatnosti smlouvy o propagaci reklamní plochy s tím, že první stěžovatel tuto smlouvu neuzavřel v omylu, resp. jednalo se maximálně o omyl v pohnutce, který dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, není způsobilý vyvolat neplatnost právního úkonu. První stěžovatel podle soudu též neprokázal, že se ze strany žalobkyně jednalo o nekalou praktiku ve smyslu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Soud naopak shledal, že předmětná smlouva obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry představují k újmě spotřebitele - prvního stěžovatele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jmenovitě šlo o nemožnost vypovědět smlouvu na dobu určitou na straně spotřebitele, kdy žalobkyni tato možnost dána byla, a ustanovení o nevratnosti částky za poskytování služby v případě předčasného ukončení smluvního vztahu. Tato ujednání, ač sama neplatná, nevyvolala však neplatnost právního úkonu jako celku, neboť jsou od ostatních částí právního úkonu oddělitelná. Jako celek pak nezpůsobují takovou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, že by měla vést ke zneplatnění dané smlouvy ex tunc. Pokud jde o smluvní pokutu, soud neshledal podmínky pro aplikaci moderačního práva. S rozhodnutím Okresního soudu v Benešově stěžovatelé projevili nesouhlas v ústavní stížnosti. V úvodní argumentaci se stěžovatelé zaměřili nejprve na přípustnost podaného návrhu, kterou zakládá mimo jiné existence podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelů. Tu dovozují ze skutečnosti, že vedlejší účastnice a společnost Bezreklamky, s. r. o., které jsou personálně zcela identické, vedou proti svým klientům více než 12 tisíc soudních sporů. Obecné soudy přitom o těchto žalobách rozhodují nejednotně, což je v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti práva. Rozhodnutí Ústavního soudu by podle jejich názoru mohlo zabránit dalšímu porušování základních práv občanů i v jiných sporech a při neexistenci opravných prostředků (z důvodu bagatelnosti žalovaných částek) zajistit jednotný výklad právních předpisů dotčených v dané právní věci. Okresnímu soudu v Benešově konkrétně stěžovatelé vytkli, že postupoval svévolně, když v rozporu s právními předpisy a judikaturou jiných okresních soudů, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, ale i Evropského soudního dvora přiznal vedlejší účastnici nároky jí uplatněné. Stěžovatelé poukázali na charakter mezi účastníky uzavřené smlouvy o propagaci reklamní plochy, která je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 51a občanského zákoníku a smlouvou formulářovou, kdy tato podle jejich názoru obsahuje řadu nepřiměřených, a tedy neplatných ujednání, jako např. ujednání o automatickém obnovování platnosti smlouvy, o smluvní pokutě či o poplatku za odeslanou upomínku. Shodný názor zaujal i Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 200/2013 ze dne 11. prosince 2013. Okresní soud v Benešově však nesprávně dospěl k závěru, že se o ustanovení, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, nejedná. Takto postupoval, přestože mu byla známa rozhodnutí jiných soudů prvního stupně, jmenovitě Okresního soudu v Kroměříži a Okresního soudu ve Zlíně, které neplatnost zmiňovaných ujednání zohlednily, a prokazatelně mu byl znám též návrh shora vzpomínaného stanoviska Nejvyššího soudu, které bylo již v červenci 2013 rozesíláno všem soudům k připomínkám. Nalézací soud mimo to nerespektoval § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a § 4 zákona č. 634/1992 Sb. a poskytl ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i nekalým obchodním praktikám vedlejší účastnice. Soud rozhodl v její prospěch pouze na podkladě smlouvy o propagaci reklamní plochy a vytištěné inzertní stránky ze serveru vedlejší účastnice, a