IV.ÚS 742/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 742/20 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Vrány, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Wilsonova 217/7, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 32 Cdo 3113/2019-468, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2019 č. j. 4 Cmo 186/2017-419 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2017 č. j. 17/13 Cm 31/2009-244, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti INTERCOLOR, akciová společnost, sídlem Bílá Voda 100, Červená Voda, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 17/13 Cm 31/2009 se podává, že rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 17/13 Cm 31/2009-244 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 34 606,32 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 2. 2012 do zaplacení (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud dovodil, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem vznikl závazek podle § 539 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), a dospěl dále k závěru o důvodnosti a správnosti vyúčtování faktur, na základě nichž měly být zaplaceny vyúčtované částky, jejichž zaplacení se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 4. 2019 č. j. 4 Cmo 186/2017-419 byl rozsudek krajského soudu v I. výroku v části, jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 34 606,32 EUR, potvrzen (výrok I.); ve zbývající části I. výroku co do zákonného úroku z prodlení z částky 34 606,32 EUR od 5. 2. 2012 do zaplacení byl rozsudek krajského soudu změněn tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Vrchní soud dovodil, že vedlejší účastnice dostatečně prokázala svá tvrzení o existenci obchodní spolupráce mezi účastníky, kdy podstatou obchodního vztahu bylo, že stěžovatel vyráběl oděvy pro svého německého zákazníka, barvení svých výrobků podle vzorkovnice německého partnera objednával u vedlejší účastnice, následně od vedlejší účastnice jí obarvené oděvy převzal, žehlil, barvil a dodával společnosti Riccardo Handel GmbH v Mnichově. 4. Proti rozsudku vrchního soudu, výslovně pouze proti výrokům I., III. a IV. podal stěžovatel dovolání s odůvodněním, že vrchní soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále, že rozhodnutí vrchního soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu otázku "zda k tvrzením učiněným dřívějším právním zástupcem žalovaného ve vyjádření k žalobě a v protokolu o prvním jednání před soudem prvního stupně, jakož i k důkazům provedeným ve věci jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodoval, lze přihlížet či nikoliv", a dále otázku "zda lze přihlížet k nesporným skutečnostem učiněným žalovaným, pokud tento následně v průběhu odvolacího řízení původně učiněné nesporné skutečnosti zpochybní". Nejvyšší soud však dovodil, že v daném případě nejde o otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené. Jde-li o otázku "vzniku práva na zaplacení ceny díla", při jejímž řešení se měl vrchní soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002 sp. zn. 29 Odo 416/2001, Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem tvrzený závěr toto rozhodnutí neobsahuje. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 32 Cdo 3113/2019-468 bylo proto dovolání stěžovatele směřující proti I. výroku rozsudku vrchního soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto proto, že není přípustné. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, a proto je v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. K doplnění dovolání ze dne 14. 8. 2019, doručenému do datové schránky krajského soudu téhož dne, Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť stěžovatel tak učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy považovaly za nesporná dřívější skutková tvrzení právního zástupce stěžovatele, učiněná bez vědomí stěžovatele. Stěžovatel s těmito skutkovými tvrzeními však nikdy nesouhlasil, a proto poté přistoupil k výměně svého právního zástupce a následně skutková tvrzení, která byla jeho předchozím právním zástupcem bez jeho vědomí prohlášena za nesporná, výslovně popřel a svá skutková tvrzení ohledně výše uvedených skutečností změnil. 6. Stěžovatel dovozuje, že na základě těchto skutkových zjištění, která sice nejprve byla jeho dřívějším právním zástupcem označena za nesporná, avšak následně byla stěžovatelem výslovně popřena a změněna, není možné dospět k právnímu závěru, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem byla uzavřena platná smlouva o díle. 7. Stěžovatel namítá, že nebyl skutkovými tvrzeními, která nejprve prohlásil za nesporná a následně je výslovně popřel a změnil, nadále vázán a soudy měly povinnost se těmito jeho tvrzeními zpochybňujícími platné uzavření smlouvy o dílo i veškerými dalšími jeho tvrzeními zabývat. Soudy se však následnými tvrzeními stěžovatele nezabývaly a jakékoliv následné argumenty stěžovatele považovaly za nedůvodné a účelové. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3251/2006. Stěžovatel má tak za to, že soudy svým postupem, kdy nadále při hodnocení důkazů vycházely z toho, že stěžovatel tato tvrzení učinil nejprve nesporná a je tedy jimi i přesto, že je popřel a změnil, nadále vázán, zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, neboť takto jak v řízení před krajským soudem, tak i v řízení před vrchním soudem ztratil jakoukoliv možnost účinně rozporovat a bránit se proti tvrzením vedlejší účastnice. 8. Soudy z důvodu, že stěžovatel jednou tato tvrzení označil za nesporná, pak jakoukoliv jeho obranu jak ohledně obchodní spolupráce s vedlejší účastnicí, tak o jeho vztahu s německou společností Riccardo Handel GmhH, a také týkající se samotného uzavření smlouvy o díle, dohody o ceně a nekvalitě provedených prací, atd., považovaly za účelovou a následným tvrzením stěžovatele neuvěřily a těmito jeho tvrzeními se nezabývaly a i nadále považovaly původně učiněná tvrzení stěžovatele za nesporná. 9. Podle stěžovatele jsou z těchto důvodů rozhodnutí soudů, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici cenu díla, nesprávná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyn