IV.ÚS 744/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 744/14 ze dne 28. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ruská 87/11, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2012, č.j. 80 T 64/2011-2037, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (ad I.) a zločinem zpronevěry (ad II./1-10) podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 3,524.545,- Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č.j. 7 To 70/2013-2182, byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (ad I.) a zločinem zpronevěry (ad II./1-10) podle § 206 odst. 1, odst. 4, písm. d) trestního zákoníku. Podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 3,325.839,- Kč s úrokem z prodlení. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, č.j. 5 Tdo 819/2013-54, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo dle čl. 96 Ústavy a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně právně posoudil jemu vytýkané jednání jako trestný čin zpronevěry, ačkoli toto jednání naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku. Stěžovatel je toho názoru, že z jeho strany nebyl naplněn úmysl nakládat s finančními prostředky poškozené společnosti jako s prostředky vlastními, jelikož ani jedna z majetkových dispozic nebyla činěna v rozporu s vůlí majitele věci, resp. bez jeho vědomí. Všechny majetkové dispozice byly podle stěžovatele naopak konány s vědomím majitele věci a právě toto vědomí majitele věci, resp. jeho souhlas, vylučuje naplnění zákonného znaku přisvojení si věci, čili nakládání s touto věcí jako s vlastní v rozporu s vůlí majitele věci. Bez naplnění zákonného znaku přisvojení si věci nelze podle stěžovatele mluvit o trestném činu zpronevěry. Námitku stěžovatele stran neexistence subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu zpronevěry nevyslyšel ani dovolací soud. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud také vyslovil nespravedlivý výrok o náhradě škody, když konstatoval, že žádné spoluzavinění poškozené společnosti na způsobené škodě nebylo prokázáno. Stěžovatel upozorňuje, že je-li poškozenou právnická osoba, potom ani u ní nelze vyloučit zavinění na vzniku škody, jestliže byla škoda způsobena činností jiné fyzické osoby - jednatele. Projev vůle právnické osoby je projevem vůle statutárního orgánu, a pokud každý jednatel může jednat jménem této společnosti samostatně, pak jednání (konání či nekonání) tohoto jednatele je také projevem vůle celé právnické osoby. Tvrzení Nejvyššího soudu, že z hlediska závěru o neexistenci spoluzavinění poškozené společnosti na způsobené škodě je relevantní, že nebyla prokázána vědomost všech jednatelů obchodní společnosti o protiprávním jednání stěžovatele, nemá dle stěžovatele právní opodstatnění. Stejně tak považuje stěžovatel za absurdní závěr, že pokud bylo jednáno s vědomím jednoho z jednatelů, neznamená to ještě souhlas takového jednatele. Shora uvedené skutečnosti je dle stěžovatele nutno při adhezním řízení přezkoumat, vyhodnotit a řádně odůvodnit. K ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu podle mínění stěžovatele nelze přistupovat pouze paušálně jako v jeho případě, tedy tak, že pokud byl stěžovatel odsouzen, má povinnost nahradit škodu stanovenou v popisu skutku v rozsudku, bez ohledu na jakékoliv další aspekty týkající se náhrady škody. Za stěžejní ve vztahu k výroku o náhradě škody stěžovatel považuje skutečnost, která podle něj byla jednoznačně prokázána a která se objevuje i v popisu skutku ve výrokové části rozsudku, a to spoluzavinění poškozené společnosti prostřednictvím projevu vůle jejího jednatele. V tomto bodě pak stěžovatel uzavírá, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, má nést škodu poměrně. Pokud se jedná o výrok Krajského soudu v Ostravě o trestu, tento považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný, a to zejména s ohledem na nesprávně užitou právní kvalifikaci a na ni navazující rozdílnou trestní sazbu, ale také ve vztahu k nesprávnému výkladu přitěžujících okolností, zejména ziskuchtivosti a získání vyššího prospěchu, a současně i vzhledem k otázce individuální a generální prevence. Odvolací soud při svém rozhodnutí podle stěžovatele jednoznačně upřednostnil exemplární potrestání, což nelze považovat za spravedlivé, když je zřejmé, že účelu trestu mohlo být dosaženo i bez výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru stěžovatel odvolacímu soudu navíc vytýká také absenci náležitého odůvodnění. Nesouhlasí také s tím, že dovolací soud se s těmito námitkami stěžovatele vypořádal značně formalisticky. Významný vliv na způsob potrestání by dle stěžovatele měla mít také ta okolnost, že na jeho protiprávním jednání profitovaly i další osoby. De iure je poškozenou společností právnická osoba, ale specifikum daného případu dle něj spočívá právě v tom, že majitelé této právnické osoby de facto z jeho jednání profitovali. Subjektivní pocit újmy z poškození tak právnická osoba podle stěžovatele pociťovat nemůže, i když jí de iure vznikla škoda, jelikož finanční prostředky, které tvořily profit z trestné činnosti, fakticky skončily nejenom u stěžovatele, ale také u majitelů společnosti, což je dle stěžovatele skutečnost, která vylučuje jejich subjektivní pocit újmy, a to bez ohledu na to, že účetně a trestněprávně byla této společnosti způsobena škoda. V podstatě ve stejném duchu pak stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti blíže brojí také proti usnesení Nejvyššího soudu, když má v zásadě za to, že ten se s jeho výše uvedenými námitkami vypořádal buď zcela nedostatečným, nebo zjevně nesprávným způsobem. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal