IV.ÚS 745/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 745/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 1844/2020-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2019 č. j. 30 Co 240/2019-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2019 č. j. 21 C 123/2018-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A.T. Kearney GmbH, sídlem Dreischeibenhaus 1, Düsseldorf, Spolková republika Německo, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 3, čl. 29 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal omluvy za diskriminační jednání, zaplacení 200 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění a 88 936 Kč jako náhrady škody. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel jako zaměstnanec a vedlejší účastnice jako zaměstnavatelka uzavřeli dne 12. 3. 2018 pracovní smlouvu a dne 10. 7. 2018 vedlejší účastnice stěžovateli doručila oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, přičemž shledal, že nedošlo k přímé ani nepřímé diskriminaci stěžovatele v pracovním vztahu, když diskriminační jednání je vědomé jednání zaměstnavatele. Vedlejší účastnici nebyla známa podstata zdravotního postižení stěžovatele, kterému sice byly stanoveny diagnózy F151 - poruchy způsobené jinými stimulancii - škodlivé použití a F61 - smíšené a jiné poruchy osobnosti s rysy narcistickými a hraničními, přičemž v popředí jeho klinického obrazu jsou výkyvy nálad a problematický vztah s autoritami, avšak stěžovatel o svém zdravotním postižení vedlejší účastnici neinformoval, tudíž o něm neměla povědomí. Na mzdové účtárně vedlejší účastnice předložil rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení, že je osobou zdravotně znevýhodněnou (§ 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů), ale z tohoto rozhodnutí nevyplývá, v čem spočívá stěžovatelovo zdravotní omezení. Ani z toho, že stěžovatel své nadřízené sdělil, že je citlivý na hluk, neúctu, kritiku a že má problémy s egem a autoritami, podle obvodního soudu nemohla vedlejší účastnice nabýt povědomí, že je osobou trpící psychickým onemocněním a že vyžaduje přizpůsobení pracovního prostředí, a to zvláště za situace, kdy od lékaře dostala po vstupní prohlídce informaci, že stěžovatel je zcela způsobilý pro výkon práce. Protože vedlejší účastnice neměla informace o zdravotním postižení stěžovatele, nemohla se dopustit ani nepřímé diskriminace ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), tím, že by opomněla přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání. Přijetí takových opatření vyžaduje v první řadě povědomost zaměstnavatele o povaze postižení, což v posuzované věci splněno nebylo. 3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud doplnil dokazování účastnickou výpovědí stěžovatele a ztotožnil se se skutkovým závěrem, že vedlejší účastnice nevěděla o povaze jeho postižení. Vedlejší účastnice věděla pouze o některých projevech postižení (zvýšená potřeba uznání, obtížná komunikace s kolegy), nemohla z nich však dovodit existenci uvedeného zdravotního postižení, neboť z jejího pohledu mohlo jít o stěžovatelovy osobnostní vlastnosti. Městský soud se ztotožnil i se závěrem, že se tudíž nemohla dopustit diskriminace, jen korigoval závěry obvodního soudu v tom smyslu, že neplatí paušálně, že by diskriminace byla ze své podstaty spojena jen s vědomým jednáním zaměstnavatele. Možnost dovodit i nezaviněnou formu diskriminace zaměstnavatelem však nelze dovádět ad absurdum do podoby, že by se zaměstnavatel mohl dopustit nepřímé diskriminace nepřijetím přiměřených pozitivních opatření i vůči zaměstnanci, o jehož postižení vůbec nevěděl. 4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl stěžovatelovo dovolání v části, v níž směřovalo proti části rozsudku městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ve zbytku dovolání zamítl. Vyhodnotil, že rozsudek městského soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, kdy jde u zaměstnavatele o nepřímou diskriminaci spočívající v opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání (§ 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona). Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, založila přípustnost dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zaměstnavatel se může vůči zaměstnanci dopustit diskriminace podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona jen tehdy, bylo-li mu (muselo-li mu být) s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že zaměstnanec má zdravotní postižení, a přesto nepřijal žádné z přiměřených opatření, jež by za daných okolností připadala v úvahu a jež pro něj nepředstavují nepřiměřené zatížení. Vedlejší účastnici nebylo a ani nemuselo být zřejmé, že stěžovatel takovým zdravotním postižením trpí, nemohla se tudíž dopustit opomenutí přijmout přiměřená opatření. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že mu obvodní soud neumožnil prokázat přímou diskriminaci tím, že zamítl dotazy na svědkyně k prokázání obecného kontextu a k důvodům ukončení pracovního vztahu. Dokazování soudy zúžily na vědomost vedlejší účastnice o zdravotním postižení stěžovatele, od čehož odvíjely přenos důkazního břemene. Stěžovatel se však domnívá, že podmínky pro přenos důkazního břemene byly splněny již před zkoumáním vědomosti o postižení. Podle něj má být povědomost zaměstnavatele o postižení zaměstnance posuzována bez ohledu na okolnost, zda mu byla sdělena formální lékařská diagnóza. Postačí laický poznatek o charakteru postižení zaměstnance a o bariérách, které zaměstnanci při výkonu práce jeho postižení klade. Ke zmíněné stěžovatelově argumentaci městský soud ani Nejvyšší soud nezaujaly žádné stanovisko. 6. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy se nezákonně vypořádaly s jím tvrzeným diskriminačním důvodem, neboť postupovaly v rozporu s podmínkami sdíleného důkazního břemene. Rozložení důkazního břemene se odvíjelo od § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel musel tvrdit a prokázat, že s ním nebylo zacházeno neznevýhodňujícím způsobem, a dále musel tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací. Diskriminační motivaci však již nemusel prokazovat. Domnívá se, že těmto požadavkům dostál, protože nabídl důkaz o přímé diskriminaci (o práci přišel on a jiní zaměstnanci zůstali) i nepřímé diskriminaci (nebyla přijata akomodační opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona) a tvrdil diskriminační důvod nerovného zacházení. Obvodní soud zaujal k přímé diskriminaci vadný názor, který městský soud vyvrátil, věc posuzoval jen v kontextu nepřímé diskriminace. Stěžovatel rovněž namítá, že se Nejvyšší soud dopustil pochybení, když nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžné otázky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 od