IV.ÚS 746/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 746/06 ze dne 17. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. D. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, č.j. 23 Co 316/2006-228, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví nadepsaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jímž ten ve věci péče o nezl. J. Z., nar. 24. 7. 2001, syna stěžovatele a L. Z., o úpravu poměrů, úpravu poměrů pro dobu po rozvodu, úpravu styku a úpravu styku pro dobu po rozvodu, k odvolání L. Z. (dále jen "vedlejší účastnice") proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 5. 2006, č.j. Nc 303/2005-159, změnil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že se nezletilý J. svěřuje do výchovy vedlejší účastnici, resp. určil, že se nezletilý J. pro dobu po rozvodu svěřuje do výchovy vedlejší účastnici. Dále krajský soud napadaným rozsudkem stanovil vyživovací povinnost vůči nezletilému J., a to vedlejší účastnici na období od 19. 6. 2004 do právní moci tohoto rozsudku krajského soudu, stěžovateli na období ode dne právní moci tohoto rozsudku krajského soudu a pro dobu po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice. Napadaným rozsudkem krajského soudu pak byly rovněž upraveny styk stěžovatele s nezletilým J., s platností této úpravy také pro dobu po rozvodu manželství rodičů, a práva a povinnosti účastníků na náhradu nákladů řízení v I. a II. stupni. 2. Stěžovatel se domníval, že krajský soud vydáním napadaného rozsudku zasáhl do jeho základních práv zaručených mu v čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož nerespektoval jeho právo svého nezletilého syna J. vychovávat a pečovat o něj, nadto krajský soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2006 porušil právo nezletilého J. na rodičovskou výchovu a péči. 3. Ve své ústavní stížnosti přednesl stěžovatel Ústavnímu soudu množství námitek, na jejichž základě prohlásil napadaný rozsudek krajského soudu za ústavně nesouladný. Předně tak byl Ústavní soud stěžovatelem upozorněn, že krajský soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2006 konstatoval vhodné výchovné předpoklady stěžovatele a prospívání nezletilého J. v péči stěžovatele, jenž je pro nezletilého nejvyšší autoritou. Přesto však krajský soud svěřil nezletilého J. do péče vedlejší účastnici, a to především pro její lepší biologickou vybavenost, aniž by ovšem krajský soud ve svém rozsudku specifikoval, z čeho na tuto lepší biologickou vybavenost vedlejší účastnice usuzuje a co pod tímto pojmem krajský soud rozumí. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu odhalil své pochybnosti o nezávadnosti postupu krajského soudu ve vztahu k ve věci obstaraným důkazům, neboť krajský soud dle tvrzení stěžovatele ve svém rozhodnutí ze dne 24. 10. 2006 se nevypořádal s rozpornými závěry jednotlivých znaleckých posudků, přihlédl k závěrům nepoužitelného znaleckého posudku a rovněž dospěl na podkladě znaleckých posudků k závěru, který však z žádného z nich neplyne. Svou argumentaci z ústavní stížnosti stěžovatel doplnil odkazy na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 363/03, sp. zn. I. ÚS 238/05, a citacemi z těchto, přičemž v souvislosti s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 238/05, vyjádřil stěžovatel své přesvědčení, že krajský soud v napadaném rozhodnutí aplikoval tzv. standardní úpravu styku, odůvodněnou výhradně lepší biologickou vybaveností vedlejší účastnice k výchově dítěte předškolního věku, bez současného uvážení specifik souzené záležitosti. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl taktéž řadu dalších výtek, dle nichž krajský soud při svém rozhodování nadřadil právo matky na péči o dítě nad právo otce na péči o dítě, zaměnil zájem matky za zájmy dítěte, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nenalezl takové řešení úpravy vztahů mezi rodiči a nezletilým J., které nebude omezovat právo rodiče zaručené mu ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny. 4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. Nc 303/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 24. 10. 2006. Pro úplnost pak doplnil, že při svém rozhodování nevycházel ze závěrů znaleckého posudku Mgr. R. H., jak mylně uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, neboť tímto znaleckým posudkem nebyl ani prováděn důkaz. L. Z., matka nezletilého J., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, v rámci svého vyjádření projevila svůj nesouhlas s tvrzeními stěžovatele, které ten předkládá ve své ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice tak Ústavnímu soudu vyjevila své přesvědčení, že právní úvahy a argumentace krajského soudu z jeho rozsudku ze dne 24. 10. 2006 nenesou žádných vad, k stěžovatelem namítanému termínu lepší biologická vybavenost vedlejší účastnice připojila, že jeho užití krajským soudem v napadaném rozsudku, při uvážení celkového kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí krajského soudu, nelze ničeho vytýkat. V dalším vedlejší účastnice Ústavnímu soudu ozřejmila okolnosti jejího odchodu od stěžovatele a nezletilého J. a charakterizovala péči stěžovatele o nezletilého J. po tomto okamžiku. Vedlejší účastnice rovněž zdůraznila, že stěžovateli byl napadaným rozsudkem krajského soudu umožněn styk s nezletilým J. v naprosto unikátní šíři, která v rozhodovací praxi obecných soudů nemá obdoby. Vedlejší účastnice své vyjádření uzavřela konstatováním, že zrušením napadaného rozhodnutí krajského soudu by paradoxně došlo k zásahu do práv nezletilého J. garantovaných mu Listinou a Ústavou České republiky, s ohledem na vše v předchozím uvedené pak navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou odmítl, případně ji zamítl. 6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí. Ten ve své replice nejprve po Ústavním soudu požadoval, aby Ústavní soud vnímal znalecký posudek Mgr. R. H. jako důkaz ve věci před obecnými soudy provedený. Převážná část obsahu repliky stěžovatele pak byla tvořena jeho polemikou s vyjádřením vedlejší účastnice k jeho ústavní stížnosti, resp. opakováním námitek, které stěžovatel již přednesl ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel tak Ústavnímu soudu mimo jiné předestřel vlastní náhled na okolnosti odchodu vedlejší účastnice od nezletilého J., k čemuž doplnil vymezení důsledků, které by tomuto činu vedlejší účastnice měly být přisuzovány. Stěžovatel rovněž popsal svou péči o nezletilého J., který byl po dobu 2,5 roku ve výhradní péči právě stěžovatele, a přístup vedlejší účastnice k nezletilému v době po jejím opuštění společné domácnosti. II. 7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavněprávní argumentaci své ústavní stížnosti stěžovatel vystavěl na tvrzeném zásahu do jeho práva ve smyslu ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, jež mu jako otci zaručuje právo na péči o dítě a jeho výchovu, resp. na nezbytnosti toto jeho právo respektovat. Stěžovatel však při předkládání jednotlivých stížnostních námitek zcela přehlíží, že rodičovská práva na výchovu dětí a kontakty s nimi nelze chápat izolovaně od práv samotných dětí a autoritativně si je vynucovat, aniž by byl sledován a upřednostněn především zájem dítěte. Právě zájem dítěte totiž podle stěžejního ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. 9. Jsou to oba rodiče, kdo nese prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte. Stěžovatel a vedlejší účastnice ovšem nebyli s to takto naznačené zásadě ve vztahu k nezletilému J. dostát, neboť konání stěžovatele a vedlejší účastnice, jak je seznatelné z příslušného soudního spisu, není vedeno snahou šetřit zájmy nezletilého J., nýbrž snahou prosadit vlastní zájmy stěžovatele a vedlejší účastnice. Toto konstatování Ústavní soud činí mimo jiné při vědomí závěrů znaleckého posudku PhDr. Vl. S., dle nichž: "Mezi nezletilým a každým z rodičů je oboustranně silný