IV.ÚS 746/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 746/15 ze dne 25. 2. 2016 N 37/80 SbNU 465 K interpretaci procesních předpisů k ochraně práv žadatele o informace   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 25. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 746/15 ve věci ústavní stížnosti Seznam.cz, a. s., se sídlem Radlická 10, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 234/2014-49 ze dne 18. 12. 2014, jímž byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu proti nečinnosti a byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014 č. j. 62 A 80/2014-72, kterým byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost vyřídit stěžovatelčinu žádost o poskytnutí informace, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a CHAPS, spol. s r. o., se sídlem Bráfova 1617/21, 616 00 Brno, zastoupené JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 234/2014-49 ze dne 18. 12. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 234/2014, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 21. 11. 2013 požádala vedlejšího účastníka podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, o kompletní a aktuální soubor zdrojových dat, která získal od jednotlivých dopravců, popřípadě od dopravních úřadů a jimiž aktuálně disponuje za účelem jejich dalšího zpracování v celostátním informačním systému o jízdních řádech. Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2013 vedlejší účastník žádost odmítl. Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 7. 2. 2014 č. j. 33/2014-072-Z106/7 vyhovělo odvolání stěžovatelky směřujícímu proti uvedenému rozhodnutí, zrušilo je a věc mu vrátilo k dalšímu řízení. I v novém řízení však vedlejší účastník žádost odmítl, a to rozhodnutím ze dne 24. 2. 2014, které následně zrušilo Ministerstvo dopravy svým rozhodnutím ze dne 18. 4. 2014 č. j. 33/2014-072-Z106/14, jímž současně vrátilo věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Následně vedlejší účastník přípisem ze dne 9. 5. 2014 informoval Ministerstvo dopravy, že nadále nebude činit ve věci stěžovatelčiny žádosti žádné další kroky, neboť Nejvyšší správní soud v jiné, avšak obdobné věci přiznal kasační stížnosti vedlejšího účastníka odkladný účinek a v obdobné věci je rovněž vedeno řízení o ústavní stížnosti. 3. Proti nečinnosti vedlejšího účastníka podala stěžovatelka stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím, kterou vedlejšímu účastníkovi odeslala dne 3. 7. 2014. Přípisem ze dne 18. 8. 2014 Ministerstvo dopravy informovalo stěžovatelku, že její stížnost byla podána opožděně, neboť vedlejšímu účastníkovi běžela lhůta k vydání nového rozhodnutí ode dne následujícího po dni, co rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 18. 4. 2014 č. j. 33/2014-072-Z106/14 nabylo právní moci. Po skončení této lhůty začala běžet lhůta podle § 16a odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, ve které mohla stěžovatelka uplatnit svou stížnost. Lhůta pro rozhodnutí vedlejšího účastníka podle Ministerstva dopravy skončila již 9. 5. 2014. Ministerstvo dopravy však přistoupilo k příznivějšímu výkladu a lhůtu pro podání stížnosti počítalo až od 27. 5. 2014, kdy se stěžovatelka na základě vlastního dotazu dověděla, že vedlejšímu účastníkovi již uplynula lhůta pro rozhodnutí o žádosti. Ministerstvo dopravy proto učinilo závěr, že lhůta pro podání stížnosti stěžovatelkou skončila 26. 6. 2014, přičemž již ze samotné datace stížnosti je zřejmé, že lhůta pro její podání nebyla zachována. Vedlejší účastník dne 25. 8. 2014 vyhotovil rozhodnutí, kterým žádost stěžovatelky odmítl. Toto rozhodnutí bylo dne 28. 8. 2014 odesláno poštou na dřívější adresu sídla právního zástupce stěžovatelky, avšak nebylo doručeno. 4. Následně stěžovatelka podala dle ustanovení § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.") ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, které tento soud vyhověl a rozsudkem ze dne 13. 11. 2014 č. j. 62 A 80/2014-72 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vyřídit žádost stěžovatelky o poskytnutí informací ve lhůtě pěti dnů od právní moci rozsudku, jakož i nahradit jí náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem, jímž napadený rozsudek krajského soudu zrušil, žalobu stěžovatelky pro nevyčerpání procesních prostředků na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka podle § 110 odst. 3 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl a rozhodl o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku vedlejšímu účastníkovi za návrh na podání odkladného účinku kasační stížnosti. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve poukázala na identickou situaci v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3930/14 [pozn. red.: řízení bylo posléze ukončeno nálezem sp. zn. I. ÚS 3930/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 115/77 SbNU 685)] a namítla, že i výklad zákona o svobodném přístupu k informacím provedený Nejvyšším správním soudem v nyní napadeném rozsudku, konkrétně aplikace lhůty podle § 16a odst. 3 tohoto zákona, je opět přepjatě formalistický a zasahuje do jejího ústavně zaručeného práva na informace. Podle stěžovatelky je analogická aplikace tohoto ustanovení nepřípustně extenzivní. Ustanovení § 16a odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím jednoznačně směřuje pouze na případy, kdy povinný subjekt zůstane nečinný po podání či doplnění žádosti. Toto ustanovení tedy nikterak neupravuje situaci, kdy je povinný subjekt nečinný poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno nadřízeným správním orgánem, popř. správním soudem. Navíc stěžovatelka nemohla v době po zrušujícím rozsudku vůbec vědět, od kdy by jí snad měla plynout lhůta pro podání stížnosti. Nejvyšší správní soud na stěžovatelku klade nároky, které nijak nevyplývají ani ze zákona, ani ze zavedené praxe a soudní judikatury. I nyní napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu také dle stěžovatelky vede k absurdnímu stavu, při kterém je vedlejší účastník povinen její žádost o informace vyřídit, avšak stěžovatelka nedisponuje žádnými účinnými prostředky ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka, a tato povinnost je tak de facto nevynutitelná. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení základních práv stěžovatelky a napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. III. 6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší správní soud jako účastníka a CHAPS, spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření vyslovil s ústavní stížností zásadní nesouhlas a uvedl, že v ní obsaženou argumentaci plně vyvrací odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož právní závěry odkazuje. Kasační soud si je dle svých slov vědom, že Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 3930/14 (N 115/77 SbNU 685) zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 3 As 26/2014-62, jenž se zabýval obdobnými otázkami jako nyní napadený rozsudek. Nejvyšší správní soud však poukázal na skutečnost, že skutkové a právní okolnosti ve věcech vedených pod sp. zn. 3 As 26/2014 a sp. zn. 4 As 234/2014 nejsou totožné. Argumentace uvedená v odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu tedy dle jeho přesvědčení není v nyní projednávané věci přiléhající a argumenty, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti proti dřívějšímu rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 11. 2014, nebylo možné bez dalšího uplatnit v ústavní stížnosti proti rozsudku ze dne 18. 12. 2014. Samotná skutečnost, že vedlejší účastník byl v následujícím řízení nečinný, dle kasačního soudu neznamená, že by bylo nečinné i Ministerstvo dopravy v řízení o stížnosti podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba důrazně odmítnout, že by Nejvyšší správní soud nutil stěžovatelku využít