IV.ÚS 747/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 747/18 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jindřišky Nové, zastoupené JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 26 Cdo 4124/2017-472, a proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, a Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. března 2016, č. j. 3 C 338/2012-291, ve spojení s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, a na zrušení ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever jako účastníků řízení a obchodní korporace Třemošenská a. s. se sídlem v Třemošné, Brožíkova 862, jako vedlejší účastnice, takto: I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. II. Usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 747/18, jímž byla odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 26 Cdo 4124/2017-472, se ruší. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň - sever nejprve v řízení před obecnými soudy odmítl jako vadnou žalobu stěžovatelky (usnesení ze dne 10. října 2013, č. j. 3 C 338/2012-21). Stěžovatelka však společně s odvoláním svůj návrh na zahájení řízení (zastoupena obecným zmocněncem - manželem) doplnila, proto Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně změnil (usnesení ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 11 Co 549/2013-36) a již projednatelnou věc vrátil okresnímu soudu. Po skončení dědického řízení stěžovatelka získala aktivní legitimaci k podání žaloby (usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. srpna 2014, č. j. 11 D 161/2011-48) - zdědila pohledávku uplatněnou v řízení věci samé. Při prvním jednání (18. prosince 2014) byl učiněn pokus o smír a stěžovatelka byla poučena také o pravděpodobném neúspěchu v řízení - stěžovatelka reagovala námitkou podjatosti soudkyně a dalšími procesními kroky, které se dotkly zákonné soudkyně natolik, že se prohlásila za podjatou. Další soudkyně, jíž byla věc přidělena, provedla mimo další řízení o procesních návrzích stěžovatelky dvě jednání a vynesla rozsudek ve věci samé. Výše označeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 199 646 Kč (výrok I.), uzavření nájemní smlouvy (výrok II.) a zaplacení nájemného a náhrady za daň z nemovitosti ve výši 11 610 Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na nájemném 1 224 Kč a náhradě za daň z nemovitosti 1 748 Kč (výrok III.); stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 108 803,20 Kč (výrok V.) a zaplatit soudní poplatek ve výši 11 727 Kč (výrok VI.). V zastoupení druhého zmocněnce podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Plzni proti výroku III. odmítl (výrok I.), v ostatním potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 638 Kč (výrok III.). Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž se rovněž domáhá zrušení ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6, věta první, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudního poplatcích"), a navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost i připojené návrhy Ústavní soud usnesením ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2264/17, odmítl jako nepřípustnou. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka i dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady dovolacího řízení 7 600 Kč (výrok II.). Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti celému usnesení Nejvyššího soudu, výrokům II. III. z rozsudku Krajského soudu v Plzni (v rozsahu potvrzující výroky V. a VI. rozsudku okresního soudu) a proti výrokům V. a VI. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever, pro zásah do práv zakotvených v čl. 11, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhla zrušení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6, věta první, zákona o soudních poplatcích a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá nadužívání § 243f odst. 3 o. s. ř. umožňujícího stručné odůvodnění, které považuje za svévolné a přepjatě formalistické, a tím fakticky odpírající spravedlnost (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a Pl. ÚS 13/15). Nalézacímu a odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nedostatečné a včasné poučení o právu nechat se zastoupit, a tím i možnosti vzít odvolání zpět, aby nevznikly (poklesly) náklady řízení. Odvolací soud nepoužil moderační právo podle § 150 o. s. ř., což přesvědčivě neodůvodnil; stěžovatelka namítá neúčelnost všech nákladů a zčásti má za to, že je zavinil nesprávným procesním postupem soud prvního stupně, který porušil zásadu hospodárnosti řízení. Podle stěžovatelky má Ústavní soud přihlédnout k prokazatelné existenci původního nároku, jehož úspěšnému uplatnění zabránila celá řada okolností i na straně povinné osoby; majetková křivda nebude nikdy nahrazena a stěžovatelce je uloženo zaplatit přemrštěné náklady řízení, což považuje za lidsky nespravedlivé rozhodnutí. Doposud stěžovatelka zaplatila náklady ve výši, kterou považuje za přiměřenou, a s ohledem na exekuční návrh požádala odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a usnesením ze dne 13. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 747/18, odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni i usnesení Nejvyššího soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích stěžovatelka opírá o přesvědčení, že je na libovůli soudu, zda účastníkovi řízení usnesením uloží povinnost soudní poplatek zaplatit předem (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), anebo až společně s rozhodnutím ve věci samé; podle stěžovatelky má totiž výzva k uhrazení soudního poplatku důležitou roli v rozhodování, zda bude účastník v řízení pokračovat. Volná úvaha soudu o tom, zda soudní poplatek vyměří na začátku nebo až na konci řízení, je v rozporu se zárukami danými v čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny. Věcí se Ústavní soud pečlivě zabýval, vyžádal si procesní spis a vyjádření účastníků i vedlejší účastnice. Za Nejvyšší soud zaslala vyjádření předsedkyně senátu 26 Cdo, která odkázala na odůvodnění napadeného usnesení; aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. považuje za souladnou s ustálenou judikaturou. Předseda senátu 56 Co Krajského soudu v Plzni považuje za nepřípadnou námitku stěžovatelky o nedostatečném poučení o možnosti zastoupení ex offo. Stěžovatelka byla v řízení před nalézacím i odvolacím soudem zastoupena zmocněncem, kterého si sama zvolila, který vyhotovil žalobu s jasně formulovanými nároky a sepsal odvolání obsahující veškeré náležitosti. Krajskému soudu nepříslušelo hodnotit odbornou způsobilost (2.) zvoleného zmocněnce, jednalo-li se o vysokoškolsky vzdělanou osobu (MUDr.); stran nákladů řízení soud zohlednil všechna zákonná kritéria, a proto považuje odvolací soud ústavní stížnost za nedůvodnou. Soudkyně Okresního soudu Plzeň - sever uvedla, že k pochybení mohlo dojít tím, že původní soudkyně před zahájením řízení nevyzvala stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, domnívaje se mylně, že veškeré nároky jsou od něj osvobozeny (č. l. 41), věc pak byla přikázána jiné soudkyni poté, co původní soudkyně psychicky neunesla chování stěžovatelky a sama vznesla námitku podjatosti (č. l. 157). Nová soudkyně tak musela řešit otázku úhrady soudního poplatku postupem podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích až v rozhodnutí ve věci samé; při vyhlášení rozsudku, s ohledem na okolnosti a za přítomnosti zástupců účastníků řízení i veřejnosti, poučila stěžovatelku o možnosti požádat o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelka o osvobození sice požádala, avšak neposkytla následně soudu jakoukoliv součinnost, předložila nevyplněný formulář o svých poměrech a trvala na promlčení i nedůvodnosti vyměření soudního poplatku. Soud přesto pátral po majetkových poměrech stěžovatelky a zjistil, že je vlastnicí (spoluvlastnicí) řady nemovitostí a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků u ní nejsou splněny. V ostatním soudkyně odkázala na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni (ze dne 1. července 2016, č. j. 10 Co 272/2016-373) potvrzující usnesení