IV.ÚS 748/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 748/06 ze dne 3. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Robertem Zelenkou, advokátem, AK se sídlem Jiřího z Poděbrad 583/28, 470 01 Česká Lípa, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2006, čj. 20 Cdo 2436/2006-66, a čj. 20 Cdo 2818/2004-68, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 4. 2004, čj. 29 Co 172/2004-41, a ze dne 11. 5. 2004, čj. 29 Co 172/2004-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení práv ústavně jí zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy napadla shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o výkonu rozhodnutí. II. Z napadených usnesení vyplynulo, že Okresní soud v České Lípě nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu k uspokojení pohledávky oprávněné stěžovatelky v částce 821,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 3 100,- Kč. Nárok oprávněné se odvíjel od jejího pracovněprávního vztahu k Základní škole v Novém Boru, a protože základní škola neměla právní subjektivitu, byl povinným nejprve Školský úřad v České Lípě a po ztrátě právní subjektivity v důsledku přijetí zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vystupovala na straně povinné Česká republika - Okresní úřad v České Lípě. Po zrušení okresních úřadů ke dni 1. 1. 2003 na základě zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ústavní stížností napadeným usnesením čj. 29 Co 172/2004-41 rozhodl, aby místo dosavadního povinného do řízení vstoupila ČR - Ministerstvo financí. Krajský soud si byl vědom, že Česká republika neztratila způsobilost být účastníkem řízení, šlo mu jen o to, aby byl označen státní orgán, který za ni bude po zániku okresních úřadů nadále ve věci jednat. V odůvodnění napadeného usnesení soud uvedl, že stěžovatelku poučil o tom, že od 1. 1. 2003 se Základní škola Nový Bor stala samostatnou právnickou osobou a že může navrhnout ve smyslu § 107a o. s. ř. vstup této organizace do řízení namísto původního povinného. Stěžovatelka však měla za to, že pokračovatelem výkonu práv a povinností je ČR - Ministerstvo financí a právně situaci hodnotila tak, že o nástupnictví by měl usnesením podle § 107 o. s. ř. rozhodnout soud. Usnesení krajského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 29. 8. 2006, čj. 20 Cdo 2436/2006-66, jako nepřípustné. I podle dovolacího soudu byl účastník řízení, Česká republika, totožný a došlo-li pouze k přechodu příslušnosti k hospodaření z jedné organizační složky na druhou, soud o tom rozhodnutí nemusel vydat a v řízení mohl bez dalšího jednat s organizační složkou příslušnou podle § 21a o. s. ř. Napadené usnesení krajského soudu dovolací soud hodnotil nikoliv jako rozhodnutí vydané podle § 107a o. s. ř., ale jako rozhodnutí vydané nadbytečně, konstatující pouze příslušnost Ministerstva financí vystupovat v řízení za stát. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že návrh, o kterém krajský soud napadeným usnesením rozhodl, neučinila, takže soud rozhodl o neexistujícím návrhu, navíc v rozporu s ustanoveními § 107 a § 107a o. s. ř. Nejvyššímu soudu ČR vytkla, že usnesení krajského soudu posoudil svévolně a dovolání proti němu podané odmítl, přestože bylo ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s ř. přípustné. III. Druhé z napadených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Nejvyššího soudu ČR se týkalo nákladů spojených s nařízením výkonu rozhodnutí. Podle jejich odůvodnění se povinný odvolal proti usnesení Okresního soudu v České Lípě z listopadu 2001, čj. E 3942/2000-23, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí k vymožení částky 821,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí, a v odvolání poukázal na to, že oprávněné v březnu 2002 uhradil 821,- Kč a 300,- Kč na nákladech výkonu rozhodnutí. Pokud šlo o dalších 2 800,- Kč na nákladech výkonu rozhodnutí za právní zastoupení oprávněné, povinný namítl, že oprávněnost tohoto požadavku nebyla řádně doložena. Okresní soud usnesením z května 2002 výkon rozhodnutí částečně zastavil co do částky 1 121,- Kč (tj. jistina 821,- Kč a 300,- Kč náklady představující soudní poplatek), takže předmětem odvolacího přezkumu zůstaly náklady řízení ve zbylé výši 2 800,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ústavní stížností napadeným usnesením čj. 29 Co 172/2004-44 změnil usnesení okresního soudu tak, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro náklady výkonu rozhodnutí ve výši 2 800,- Kč zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace povinného subjektu. Krajský soud poukázal na to, že oprávněná, ač poučena o možnosti navrhnout vstup Základní školy Nový Bor do řízení namísto dosavadního účastníka, takový návrh neučinila. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením čj. 20 Cdo 2818/2004-68 odmítl jako nepřípustné. S odkazem na ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. vyložil, že tato ustanovení nezakládají přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, mezi něž lze zařadit i rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí v části, v níž se výkon rozhodnutí nařizuje k vymožení nákladů výkonu rozhodnutí. Přípustnost dovolání nevyplývala ani z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť nešlo o rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila rozhodnutí dovolacího soudu za rozporné s platným právem, neboť měla za to, že dovoláním napadené usnesení bylo rozhodnutím ve věci samé a dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dle jejího názoru byla peněžitá pohledávka stěžovatelky na náhradu nákladů předchozího řízení předmětem řízení o návrhu na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, tj. byla věcí samou. Stěžovatelka upozornila, že přípustnost dovolání byla vyslovena v poučení usnesení krajského soudu a pokud by dovolání nebylo přípustné, pak se jí dostalo nesprávného poučení, což je postup, který představuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny. IV. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Po zjištění, že ústavní stížnost směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR byla podána včas a splňovala všechny formální náležitosti na ni kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud přistoupil k jejich přezkumu. Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jádro ústavní stížnosti tvořil odlišný právní názor stěžovatelky na obsahovou podstatu usnesení napadených dovoláními a v důsledku toho i její nesouhlas s aplikací a výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkajících se podmínek přípustnosti dovolání, jak je vyložil Nejvyšší soud ČR. V případě prvém stěžovatelka vytkla, že dovolací soud neaplikoval ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2). Ústavní soud však neshledal tuto výtku opodstatněnou. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění usnesení čj. 20 Cdo 2436/2006-66 vyložil, že krajský soud nerozhodoval ani o jednom z těchto případů změny účastenství v řízení a Ústavní soud tomuto názoru přisvědčil. Ze samotného výroku usnesení krajského soudu je zřejmé, že na místě povinného byla a zůstala Česká republika, která je způsobilá být účastníkem řízení. Jednat samostatně před soudem je však způsobilá jen ve spojení s příslušným státním orgánem, v projednávaném případě to byl Okresní úřad Česká Lípa a poté Ministerstvo financí. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR označil rozhodnutí krajského soudu za nadbytečné, pouze konstatující změnu organizační složky jednající za stát, a v důsledku toho neschopné stát se předmětem dovolacího přezkumu, neměl Ústavní soud nejmenší důvod považovat tento závěr za svévolný. Stěžovatelka, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, souhlasila s tím, že pokračovatelem výkonu práv a povinností je Česká republika a návrh na vstup nového subjektu (Základní školy Nový Bor) do řízení nepodala, ač o nabytí jeh