IV.ÚS 750/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 750/14 ze dne 13. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem Volgogradská 74, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 29 Cdo 2731/2013-443, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2013 č. j. 8 Cmo 414/2012-364 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2012 č. j. 42 Cm 61/2007-316, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem proti žalovanému, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, při současném porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil žalovanému Ing. Milanu Mikušovi (dále jen "vedlejší účastník") povinnost zaplatit stěžovatelce náklady tohoto řízení. II. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 10 788,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši a za období ve výroku uvedené (výrok č. I), zamítl žalobu co do částky 403 091,65 Kč s úrokem z prodlení za období ve výroku uvedená až do jejich zaplacení (výrok č. II) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 99 576 Kč (výrok č. III). Soud podrobně uvedl svá skutková zjištění a konstatoval, že jediným nárokem stěžovatelky, u kterého lze dovodit porušení povinnosti vedlejšího účastníka jednat s péčí řádného hospodáře s příčinnou souvislostí mezi škodou a porušením právní povinnosti v podobě neuhrazení splatného závazku stěžovatelky, je nárok na zaplacení úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti pohyblivé části autorské odměny, tj. od 1. 4. 2003 do 4. 6. 2003, kdy se stal Libor Kubala druhým jednatelem stěžovatelky. Vrchní soud v Olomouci v odvoláním napadené části potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku č. II ve věci samé, změnil jej v nákladovém výroku č. III tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 108 235,70 Kč; odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 55 807,60 Kč. Odvolací soud poukázal mimo jiné na to, že pro stěžovatelku je typické namítání týchž skutečností a nedostatků, které již byly v jednotlivých řízeních (tedy nejen v právě souzené věci) soudy různých stupňů posouzeny a shledány nedůvodnými. Vrchní soud obšírně posoudil skutkový i procesní stav, uvedl, že postup soudu prvního stupně byl souladný s právní úpravou i judikaturou civilních soudů i Ústavního soudu a potvrdil jeho rozsudek v napadené části jako správný. Při posuzování délky řízení soud poukázal na procesní náročnost souzené věci (která mimo jiné vyplývá z nutnosti odstraňování nedostatků podání stěžovatelky), na nutnost reagovat na opětovná doplňování žaloby a na její změny a konečně také na to, že stěžovatelka "důsledně využívá práv, jež procesní předpisy účastníkům sporného řízení poskytují". Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky z důvodů nepřípustnosti odmítl a rozhodl, že je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 390 Kč. Dovolací soud tak učinil proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 265 obch. z. V této souvislosti odkázal na vlastní rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3651/2011 a na judikaturu v něm citovanou; k závěru, podle něhož je společník ve vztahu ke společnosti povinen jednat s nezbytnou loajalitou soud odkázal na vlastní judikát sp. zn. 29 Odo 387/2006. Nejvyšší soud připomněl, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene; otázku jeho unesení tudíž nelze považovat za otázku procesního práva, na jejímž vyřešení spočívá napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. K názoru stěžovatelky, podle něhož nese jednatel společnosti v případě sporu důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu společnosti způsobenou, soud zdůraznil, že je ve zjevném rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 obch. z. a dotčenou ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3542/2011). Vytýkané vady řízení ani námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu nejsou s účinností od 1. 1. 2013 způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud konečně - a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání - dodal, že z § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. V této souvislosti odkázal na opakovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže civilní soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Potvrdil-li pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, přitakávaje právním závěrům jím učiněným, nelze napadené rozhodnutí považovat za překvapivé; skutečnost, že právní závěry odvolacího soudu jsou odlišné od právního názoru stěžovatelky, je z tohoto pohledu nevýznamná. III. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (která je v podstatném takřka identická s její argumentací v odvolání a dovolání) podrobně připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Tu doprovodila hypertrofovaným a detailním odůvodněním, jež však je - jak ostatně Ústavní soud již připomněl u jiných stěžovatelkou podaných ústavních stížností (srov. např. z poslední doby usnesení sp. zn. III. ÚS 3723/14) - na újmu přehlednosti a řádné ústavně právní argumentace. V zásadě lze říci, že stěžovatelka poukazuje na deficitní argumentaci civilních soudů, které správně neposoudily (ne-)unesení břemen tvrzení a důkazu ze strany vedlejšího účastníka ve věci jeho péče řádného hospodáře nebo vytunelování stěžovatelky či jeho zlého úmyslu. Tyto skutečnosti se promítají do právních úkonů společnosti, resp. vedlejšího účastníka či osob s ním spolčených a mají také vliv na posuzování odpovědnosti vedlejšího účastníka za způsobenou škodu. Nesprávný výklad a aplikace dotčených ustanovení obchodního zákoníku, občanského soudního řádu a dalších pramenů práva civilními soudy podle stěžovatelky vede k jejich neúplnému a nesprávnému rozhodování ve věci. Přijatá rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nepřezkoumatelná, nepředvídatelná a překvapivá. Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu a stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy. IV. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah vyžádaného spisu i naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci civilními soudy, jež vyústilo v částečné zamítnutí její žaloby vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů v