IV.ÚS 754/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 754/20 ze dne 7. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany S., Pavla S. a Jiřího S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Michaelou Burdovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2020 č. j. 11 To 432/2019-387, která se týká stěžovateli uplatněné náhrady nemajetkové újmy, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Karla B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedené části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jí byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2019 č. j. 3 T 132/2019-365 uznal vedlejšího účastníka vinným přečinem usmrcení z nedbalosti (§ 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), kterého se dopustil dne 3. 4. 2018, kdy jako řidič rychlostí nejméně 140 km/h najel za vozidlem, které jelo před ním, do levé poloviny vozovky, odkud se po spatření protijedoucího vozidla se svým plně obsazeným vozidlem nedokázal vrátit do svého jízdního pruhu. Následně dostal smyk, který nezvládl, a vyjel mimo vozovku, kde se s vozidlem několikrát převrátil. Nepřipoutaný spolujezdec sedící na zadním sedadle z vozidla vypadl a utrpěl zranění, kterým na místě podlehl. Okresní soud vedlejšího účastníka odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Současně mu dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost nahradit stěžovatelce (matce poškozeného) nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, stěžovateli Pavlu S. (otci poškozeného) nemajetkovou újmu rovněž ve výši 2 000 000 Kč a stěžovateli Jiřímu S. (bratrovi poškozeného) nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč. Okresní soud dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit škodu dvěma pojišťovnám a nemajetkovou újmu prarodičům poškozeného. Náhradu nemajetkové újmy pro stěžovatele odůvodnil tím, že zesnulý s nimi měl blízký vztah, připravoval se na studium střední školy a nebyly s ním výchovné ani jiné problémy, a proto uplatňované nároky nebyly dle jeho názoru nepřiměřené. 3. Krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka dle § 258 odst. 1 písm. e) a f) trestního řádu zrušil zmíněný rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a v části výroku o náhradě nemajetkové újmy pro stěžovatele a prarodiče poškozeného. Dle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině uložil vedlejšímu účastníkovi trest odnětí svobody ve výši jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal stěžovatele a prarodiče poškozeného s náhradou nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění uvedl, že nejsou nejmenší pochybnosti o tom, že poškozeným náleží náhrada nemajetkové újmy. Okresní soud však nedodržel požadavky na soudní rozhodnutí, co se týče stanovení její výše. I v adhezním řízení má trestní soud povinnost postupovat co do odůvodnění svého rozhodnutí stejně pečlivě jako civilní soud. Adekvátní výši kompenzace je možno určit jen po uvážení všech k tomu určených kritérií. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz) uvedl, jaké okolnosti mají být při určení její výše zohledněny. Jde o okolnosti jak na straně pozůstalého (např. intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém), tak i na straně škůdce (např. jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce). Krajský soud připomněl, že za základní částku náhrady modifikovatelnou s užitím dalších hledisek lze považovat u nejbližších osob (rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Zdůraznil však, že jde o základní částku, která může být modifikována. Odůvodnění okresního soudu ohledně výše nemajetkové újmy vyhodnotil jako nepřezkoumatelné. Ani judikatura nevychází z kritérií zmíněných okresním soudem. Jelikož nebylo přípustné, aby se vedlo řízení podle trestního řádu jen o nároku na náhradu nemajetkové újmy v situaci, kdy je otázka viny i trestu pravomocně posouzena, odkázal stěžovatele a prarodiče poškozeného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé označili rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za překvapivé rozhodnutí. Krajský soud dle jejich názoru založil své rozhodnutí na názoru odlišném od názoru okresního soudu, aniž by je se svým názorem seznámil a umožnil jim uplatnit námitky. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud dospěl k závěru, že dostatečně nesplnili povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Nevyzval je však k doplnění tvrzení či důkazů. Stěžovatelé dále namítli, že krajský soud pominul své povinnosti dle § 259 odst. 3 trestního řádu. 5. Krajský soud se dle stěžovatelů omezil na konstatování, že kritéria pro určení výše nemateriální újmy nebyla v dané věci naplněna. Neuvedl však v čem, neprovedl žádný ze stěžovateli navržených důkazů a odkázal je na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatelé spatřují v tom, že po dvou letech soudního řízení jsou opět "na začátku", neboť musí podat občanskoprávní žalobu. Mají za to, že o jejich nároku mohly rozhodnout trestní soudy v adhezním řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. Rozhodnutím trestního soudu, který v adhezním řízení odkáže poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, není zamítavým konečným rozhodnutím, neboť svého práva se mohou dotčené osoby domáhat před civilním soudem. Přesto je v posuzované věci ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž není přípustný další zákonem stanovený procesní prostředek k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozených [nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 14.]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 10. Nutno zdůraznit, že možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí, kterým byli poškození odkázáni se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. 11. Důvodnost ústavní stížnosti směřující proti výroku, kterým trestní soud poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 trestního řádu), bude založena, nelze-li porušení základního práva trestním soudem již napravit v řízení občanskoprávním. Tato situace však zpravidla nenastane, spočívá-li jeho pochybení v porušení procesních práv poškozeného, neboť to v řízení občanskoprávním lze napravit. Ústavnímu soudu tedy náleží posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, zda případné porušení základních práv poškozeného v adhezním řízení lze plně napravit v řízení občanskoprávním, na které byl poškozený odkázán, či nikoliv (výše zmíněn