IV.ÚS 755/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 755/05 ze dne 5. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Dr. B. D.-F., zastoupené JUDr. M. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 Co 1732/2005-56, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Ústavnímu soudu byl dne 24. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") bylo na základě návrhu P. D., manžela stěžovatelky (dále jen "vedlejší účastník"), zahájeno řízení ve věci péče a úpravy poměrů k nezletilé N. M., dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka, pro dobu před i po rozvodu (sp. zn. 3 Nc 66/2005), dále řízení ve věci rozvodu manželství (sp. zn. 5 C 4/2005) a řízení ve věci určení výživného rozvedené manželky (sp. zn. 5 C 53/2005). Řízení ve věci určení výživného bylo okresním soudem pro nedostatek pravomoci zastaveno. V řízení o úpravě poměrů k nezletilé okresní soud usnesením ze dne 23. 3. 2005, č. j. 3 Nc 66/2005-25, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu ČR k určení, který soud v České republice věc projedná a rozhodne. Rozhodnutí okresního soudu bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111. Rovněž ve věci rozvodu manželství konstatoval okresní soud v usnesení ze dne 2. 3. 2005, č.j. 5 C 4/2005-13, svou nepříslušnost a dále rozhodl, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 Co 1732/2005-56, změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu ČR k určení, který soud v České republice ji má projednat a rozhodnout o ní; ve zbytku krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Výše uvedená rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, neboť se domnívala, že jejich vydáním byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 10, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v žádném z výše uvedených řízení není dána pravomoc českých soudů, přesto tyto soudy ve věci jednají. Stěžovatelka uvedla, že v totožných věcech již bylo zahájeno řízení před obecnými soudy ve Švýcarsku, kde má ona sama i její nezletilá dcera trvalé bydliště. Ze strany švýcarských soudů již došlo k prozatímní úpravě vztahů, a to mj. vydáním rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy nezletilé pro dobu do rozvodu manželství. Stěžovatelka měla za to, že švýcarské soudy by měly rozhodovat rovněž o úpravě poměrů k nezletilé i pro dobu po rozvodu manželství, jakož i o rozvodu manželství samém, poněvadž ona sama i její dcera jsou švýcarské státní příslušnice, i když mají i české státní občanství, a také mají ve Švýcarsku, stejně jako vedlejší účastník, trvalý pobyt. Přestože české soudy byly o výše uvedených skutečnostech zpraveny a přestože jim bylo známo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odbor správních agend - oddělení občanských průkazů a evidence obyvatel, ze dne 13. 4. 2005, jímž byl vedlejšímu účastníku zrušen trvalý pobyt na adrese P., nezabránilo jim to ve vydání napadených rozhodnutí a v tom, aby se považovaly za pravomocné rozhodnout ve věci samé. Usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111, považovala stěžovatelka za zavádějící, zmatečné a nezákonné. Dle jejího názoru je při určování pravomoci a příslušnosti soudu rozhodné místo obvyklého pobytu dítěte. V této souvislosti odkázala na čl. 51 Haagské úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí z 19. 10. 1996, publikované pod č. 141/2001 Sb. m. s., z nějž dle jejího názoru vyplývalo, že na daný případ je nutné užít tuto úmluvu, i když ji Švýcarsko dosud neratifikovalo, neboť Švýcarsko je smluvní stranou Haagských úmluv předchozích, a to úmluvy ze dne 15. 4. 1958, ze dne 5. 10. 1961 a ze dne 2. 10. 1973. Stěžovatelka měla za to, že je třeba zohlednit účel, smysl a ducha Haagských úmluv, dle něhož má být v prvé řadě brán v úvahu nejlepší zájem dítěte; tento zájem má pak v každém případě přednost. V této souvislosti rovněž odkázala na Úmluvu o pravomoci a výkonu rozsudku v občanských a obchodních věcech ze dne 16. 9. 1988 (dále jen "Luganská úmluva") a na Úmluvu o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968 (dále jen "Bruselská úmluva") s tím, že v obou těchto úmluvách je pro určení pravomoci a příslušnosti soudů rozhodující místo obvyklého pobytu dítěte. Krajský soud nevzal v úvahu žádné mezinárodní úmluvy týkající se Evropské unie a Švýcarska a ani Úmluvu o právech dítěte. Stěžovatelka taktéž uvedla, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovník nezletilé neprojevil žádný zájem o soudní proces a tím zanedbává své zákonné povinnosti. Nezletilá tak nepožívá v České republice dostatečné právní ochrany a je vydána svévoli úředníků, což je v rozporu s českým i švýcarským veřejným pořádkem a čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a čl. 32 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Danou věc by dle názoru stěžovatelky měly projednávat a rozhodovat švýcarské soudy, neboť tyto mohou lépe přihlížet ke všem oprávněným zájmům dítěte. Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytýkala, že dosud neobdržela návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, návrh ve věci péče a úpravy poměrů k nezletilé jí byl doručen až za rok a čtvrt po zahájení projednávání dané věci a až do 14. 10. 2005 vůbec nevěděla, že existuje návrh ve věci určení výživného rozvedené manželky, a to i přes to, že okresní soud se věcí zabýval již několik měsíců a do této doby vydal dvě usnesení. Soud stěžovatelku neinformoval o podstatných údajích týkajících se řízení, nikdy jí, s několika výjimkami, nezaslal podstatné dokumenty ani ji řádně neobeslal. Jednotlivé návrhy na zahájení řízení nebyly vedlejším účastníkem řádně podepsány a tento poskytoval soudu nepravdivé údaje o průběhu vztahu mezi ním a stěžovatelkou. Vyslovila též podezření, že ve všech soudních řízeních hraje podstatnou roli "velmi pozitivní vztah mezi jejím manželem a nebo jeho právní zástupkyní a krajským soudem". S ohledem na výše uvedené a ve spojitosti s čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny se stěžovatelka domáhala, aby byla řízení vedená v České republice s přihlédnutím k zásadám hospodárnosti a rychlosti řízení prohlášena za zmatečná a neplatná. Stěžovatelka taktéž uplatnila "právo na odškodnění a náhradu nákladů" ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 2006 pak stěžovatelka konkretizovala petit své ústavní stížnosti tak, že navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111, a ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 Co 1732/2005-56, zrušil. Stěžovatelka rovněž sdělila Ústavnímu soudu, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2006, č.j. 28 Nd 87/2006-189, ve věci péče a úpravy poměrů k nezletilé, a usnesením ze dne 15. 2. 2006, č. j. 28 Nd 198/2005-86, ve věci rozvodu manželství, určil, že obě věci projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 7. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a po odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 5 C 4/2005 a 3 Nc 66/2005. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Jádro ústavní stížnosti tvořilo přesvědčení stěžovatelky, že k rozhodování ve věcech výchovy a výživy nezletilé a rozvodu nejsou pravomocné soudy české, nýbrž soudy švýcarské. Dle ustanovení § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním"), se tento zákon použije, pokud mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Stěžovatelka se mylně domnívala, že české soudy měly použít Haags