IV.ÚS 757/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 757/23 ze dne 1. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 7 Tdo 1161/2022-127, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2022 č. j. 50 To 245/2022-107 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. července 2022 č. j. 4 T 15/2022-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Uvedeného přečinu se podle zjištění okresního soudu dopustil stěžovatel tím, že dne 21. 1. 2022 v době kolem 16:58 hod. v Karlových Varech řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na přechozí užití marihuany, kdy v čase 18:20 hod. měl v krvi hladinu delta-9-tetrahydro-cannabinolu ve výši 11 ng/ml, není schopen bezpečně řídit a s jistotou vozidlo ovládat. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nadepsaným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že ho při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny a z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo, podle kterého při důvodných pochybnostech o existenci relevantních skutkových okolností je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Soudy jeho jednání kvalifikovaly jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, ačkoliv nešlo vůbec o trestněprávní jednání. 6. Stěžovatel dovozuje, že nebylo prokázáno, že usedl za volant po předchozím požití drog nebo alkoholu. Ve své výpovědi vše vysvětlil, existují rozpory mezi jeho výpovědí a výpověďmi zasahujících policistů, jeho výpověď však proto nelze považovat za nepravdivou. Policista M. R. měl stěžovatele tzv. v hledáčku, neboť ho pravidelně stavěl již dříve. Stěžovatel poukazuje na postup policejního orgánu při zásahu, přičemž má za to, že nebylo zřejmé, z jakého důvodu policejní vozidlo čekalo s rozsvícením nápisu "stop" až do doby, kdy stěžovatel odbočil z hlavní silnice. Za další nejasnost ve výpovědích policistů označuje místo, kde se nacházel po zastavení vozidla, neboť policisté uváděli, že byl uvnitř vozidla, a to sám, naopak stěžovatel tvrdí, že byl venku vedle vozidla. Stěžovatel zdůrazňuje, že návykovou látku sice požil v autě, ale vozidlo pod jejím vlivem neřídil. Policie České republiky si neověřila, zda vozidlo delší dobu stálo na místě, což by odpovídalo jeho verzi skutkového děje, nebo skutečně právě zastavilo. Za spekulaci a dotváření skutečnosti označuje argumentaci soudu, který uvedl, že nevidí důvod, proč by stěžovatel nekouřil marihuanu na balkóně, jelikož on sám nemá ve svém bytě balkon. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že požil omamnou látku před jízdou, proto by měla být uplatněna zásada v pochybnostech ve prospěch, přičemž z toho důvodu nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Dále namítá, že řízení trvalo několik jednání a skončilo s negativním výsledkem pro stěžovatele, čímž mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Se stěžovatelovou obhajobou se nevypořádal řádným způsobem ani Nejvyšší soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny především (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového náležitého posouzení lze zjistit z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 12. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích