IV.ÚS 758/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 758/21 ze dne 20. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 3 Tdo 1318/2020-1370, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2020 č. j. 2 To 106/2019-1265 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2019 č. j. 10 T 6/2018-1165, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že nejprve dne 24. 3. 2017 v ranních hodinách napadl pěstmi a kopanci na chodbě domu poškozenou Jitku C. /jedná se o pseudonym/ (aby jí přiměl odjet s ním do Vídně), která voláním o pomoc přivolala poškozeného P. Toho stěžovatel po fyzické potyčce natlačil hlavou do výlohy obchodu, kterou tím rozbil, následně poškozeného zalehl a kousl jej do brady. Poté se dne 26. 5. 2017 snažil přimět poškozenou, aby s ním odjela do Vídně, pročež jí po otevření dveří natlačil do jejího bytu, kde ji fyzicky napadl, spoutal, vyhrožoval jí usmrcením, vpíchnul jí injekčně neznámou látku, která jí omámila, sbalil jí věci na cestu do Vídně a následně po ní vyžadoval sex a vykonal na ní soulož, kterou strpěla. Poté jí lákal do auta, což však poškozená odmítla a odešla. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a trestu vyhoštění z území České republiky na dobu desíti let. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť ten první pro jednání ze dne 26. 5. 2017, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby, zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 12. 2018 č. j. 2 To 77/2018-1049. 3. Po doplněném dokazování dospěl krajský soud v napadeném rozsudku k závěru o stěžovatelově vině. Ta je prokazována zejména výpovědí poškozené, která poprvé vypovídala přímo před soudem, neboť se výrazně zlepšil její duševní stav (špatný v minulosti v důsledku užívání drog a paranoidní schizofrenie). Na rozdíl od původního (na videozáznamu zachyceného) výslechu byla nyní podle krajského soudu při výslechu orientovaná a popsala všechny okolnosti obou incidentů. Odchylky od předchozích výpovědí krajský soud hodnotil jako výsledek zlepšeného duševního stavu. Zároveň její výpověď nebyla zabarvena v neprospěch stěžovatele (uváděla řadu mu příznivých okolností). Její výpověď byla současně v souladu s ostatními provedenými důkazy a s verzí, kterou řekla svým příbuzným krátce po činu. Podle soudu není reálné, aby v takové chvíli dokázala vykonstruovat složitou verzi, která následně obstojí v konfrontaci s provedenými důkazy. U prvního incidentu je vina stěžovatele prokázána rovněž výpovědí poškozeného. Ostatní svědci líčí buď jen dílčí úseky událostí, nebo reprodukují popis událostí poškozenými. Všechny tyto výpovědi jsou však ve vzájemném souladu. Následky druhého napadení jsou pak patrné z lékařských zpráv, popisující zejména podlitiny, tržné rány, vnitřní zranění a zlomeninu obratle. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nepřisvědčil stěžovateli, že by výpověď poškozené měla být výsledkem jejích schůzek s vyšetřovateli. Kontaktování poškozené ze strany policistů bylo podle vrchního soudu zjevně motivováno snahou zajistit její výpověď, jež v dostatečné kvalitě v řízení po delší dobu absentovala (prvotní výpověď byla v důsledku duševního stavu poškozené zmatená). Krajský soud se s celou obhajobou stěžovatele vypořádal, přičemž žádný z provedených důkazů její podstatu nepodporuje. Marginální rozpory v jednotlivých výpovědích nemohou přinést jiné rozhodnutí o vině. Jinak byly všechny námitky vypořádány konzistentně se skutkovou verzí krajského soudu. 5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění shledal, že závěry soudů nižších stupňů nejsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelovou obhajobou se oba soudy pečlivě zabývaly. Zvláště poukázal na to, jak se krajský soud zabýval souladem všech provedených důkazů, resp. zejména souladu výpovědi poškozené s ostatními důkazy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že v dané věci je usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozené, která je naopak zpochybněna některými objektivními důkazy. Stěžovatel upozorňuje, že poškozená byla v předmětné době osobou drogově závislou (přítomnost drog v těle byla prokázána lékařskou zprávou). Podle znaleckého zkoumání trpí paranoidní schizofrenií, jejíž projevy (mezi něž patří bludy a halucinace) mohou být návykovými látkami zhoršeny. Nadto stěžovatel poukazuje, že první záznam o výslechu poškozené (ze dne 15. 11. 2017) prokazuje, že tato není schopná vypovídat spontánně (a ne vždy smysluplně). Útržky odpovědí nepodporují verzi obžaloby, pročež soud v prvním rozhodnutí stěžovatele zprostil obžaloby z trestného činu znásilnění. Další výslech byl proveden až po zrušení zprošťujícího rozsudku, v němž však poškozená přiznala, že případ opakovaně "konzultovala" s vyšetřovatelem. O tom však nejsou ve spise žádné záznamy a nebyl u toho přítomen obhájce, takže jde o porušení práva na obhajobu, navíc ve vážném případě tzv. nutné obhajoby. Tímto způsobem může policejní orgán napravovat svá jiná pochybení (nezajištění kamerových záznamů). Stěžovatel je toho názoru, že k takovým výpovědím neměly soudy vůbec přihlížet. V tomto směru rovněž stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva o přípustnosti užití výpovědi svědka, kterého neměla možnost obhajoba vyslechnout. Vrchní soud pak tuto skutečnost bagatelizoval, a to způsobem odporujícím výpovědi samotné poškozené. Samotný obsah výpovědi není pak v některých ohledech spontánní, autentický a logický. Poškozená se například vymezuje vůči předtím uplatněné obhajobě. Žádné další důkazy o stěžovatelově vině neexistují, jak ostatně přesvědčivě vyložil krajský soud ve zprošťujícím rozsudku. Následné zrušení tohoto rozsudku porušilo podle stěžovatele zásady hodnocení důkazů v trestním řízení, neboť vrchní soud v podstatě nařídil krajskému soudu prokázat, že se stěžovatelka mohla stát obětí jiného přepadení, což je nejen obtížně únosné důkazní břemeno, avšak zejména pokyn v rozporu s presumpcí neviny. Stěžovatelem prezentovaná verze skutkového děje je mnohem logičtější. Poškozená po údajném znásilnění a ublížení na zdraví nevyhledala pomoc, ani když byla na otevřeném prostranství (v kontaktu s třetími osobami) nebo o samotě. To potvrdily kamerové záznamy. Tvrzení o zraněních pak vyloučily lékařské zprávy. Pochybnosti vyvolává i nalezení jehly (zaujatým) poškozeným, a to den po provedení prohlídky bytu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). St