IV.ÚS 758/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 758/23 ze dne 24. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudců Josefa Fialy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Zemánkem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 21 Co 264/2022-270 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. dubna 2022 č. j. 3 C 197/2021-203, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a E. H., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádá také o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, přednostní projednání ústavní stížnosti a o to, aby bylo vedlejší účastnici uloženo nahradit mu náklady řízení. 2. Vedlejší účastnice se žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala, aby soud stěžovateli uložil jednak povinnost platit jí na výživném manželky částku 20 000 Kč měsíčně do rozvodu manželství a jednak na výživném rozvedené manželky částku 20 000 Kč měsíčně po dobu tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení v části týkající se výživného rozvedené manželky zastaveno. 3. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen hradit na výživu žalobkyně částku 20 000 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 6. 2021 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na dlužném výživném částku 125 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 4. Okresní soud odkázal na § 697 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Konstatoval, že institut výživného mezi manžely plní dorovnávací funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný, a zdůraznil, že při posuzování existence stejného (či naopak rozdílného) životního standardu obou manželů je třeba brát ohled nejen na dosahované měsíční příjmy, ale je nutné brát v úvahu veškeré majetkové a osobní poměry oprávněného i povinného manžela. Podle zjištění okresního soudu je celková hmotná a kulturní úroveň žalobkyně ve značném nepoměru vůči hmotné a kulturní úrovni stěžovatele, který vlastní majetek v řádech milionů korun, úspory též v řádech milionů korun, a má vícero příjmů (z podnikání, z nájmu, ze samostatné činnosti, z držení cenných papírů). Stěžovatel soud nepřesvědčil, že by jeho životní úroveň byla srovnatelná nebo dokonce horší než současná životní úroveň žalobkyně. Požadované výživné okresní soud neshledal nepřiměřeně vysokým, ale naopak naplňujícím předpokládanou "dorovnávací" funkci výživného mezi manžely a umožňující žalobkyni např. tvorbu alespoň základních úspor, které nicméně ani tak zdaleka nebudou dosahovat výše úspor stěžovatele. 5. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrzen. Ve výroku II. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že na dlužném výživném je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku 225 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Rozhodl také, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 32 428 Kč. 6. Krajský soud odkázal na skutkové a právní závěry okresního soudu, které považoval za správné. Dovozoval-li stěžovatel, že závěry usnesení krajského soudu ze dne 17. 8. 2022 č. j. 126 Co 69/2022-14, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 17. 1. 2022 č. j. 12 Nc 523/2011-371 ve věci nezletilých dcer účastníků, lze použít i v tomto řízení, poukázal krajský soud na skutečnost, že zatímco opatrovnické řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištěný skutkový stav toliko soudu, řízení o stanovení výživného (rozvedené) manželky je naopak ovládáno zásadou projednací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci účastníkům řízení. V této souvislosti také konstatoval, že řízení před okresním soudem nebylo zatíženo vadou spočívající v absenci řádného poučení stěžovatele o tom, jaké skutečnosti musí tvrdit a prokazovat, aby byl ve sporu úspěšný, jelikož okresní soud stěžovatele podle 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit nemohl, neboť se nedostavil k jednání, přičemž řízení bylo i koncentrováno. Podle krajského soudu okresní soud náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním a dostatečným způsobem vysvětlil, proč pro nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost neprovedl některé ze stěžovatelem navržených důkazů. Jelikož okresní soud nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl, krajský soud rozsudek jako věcně správný potvrdil. II. Argumentace stěžovatele 7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle. Namítá, že se obecné soudy nevěnovaly námitce neexistence práva žalobkyně na výživné pro rozpor s dobrými mravy. Namísto toho okresní soud na základě zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do části týkající se výživného rozvedené manželky a již se nezabýval tvrzeními účastníků ohledně nároku na výživné rozvedené manželky (o rozvratu manželství a jeho příčinách) a zamítl i související důkazní návrhy stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil a navíc opomněl provést důkaz usnesením Městského úřadu Č., které bylo v souladu s § 205a o. s. ř. novou skutečností vzniklou teprve po vyhlášení rozhodnutí okresního soudu. 8. Krajskému soudu s odkazem na § 13 občanského zákoníku taktéž vytýká, že se bez přesvědčivého zdůvodnění odchýlil od závěru o jeho majetkové situaci, který vyslovil jiný senát krajského soudu ve věci úpravy poměrů dvou mladších dcer účastníků v rozsudku č. j. 126 Co 69/2022-414 ze dne 17. 8. 2022, kterým byl pro nedostatečná skutková zjištění zrušen rozsudek okresního soudu č. j. 12 Nc 523/2011-371 ze dne 17. 1. 2022. Ani tímto důkazem předloženým v souladu s § 205a o. s. ř. se krajský soud nezabýval. Podle stěžovatele se tak krajský soud odchýlil od předchozího pravomocného rozhodnutí a vydal překvapivé rozhodnutí, které nebylo možné vzhledem ke skutkovým zjištěním v obdobné věci předvídat. 9. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje také v nesprávném použití § 118a o. s. ř. a v opomenutí zásady vyhledávací. Obecné soudy měly shodně za to, že jelikož se nedostavil k prvnímu jednání ve věci, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní o rozhodných skutečnostech, jejichž nedoložení vedlo k jeho neúspěchu. Tento postup považuje za nesprávný. Ačkoliv šlo o sporné řízení, obecné soudy nepožadovaly některé rozhodné skutečnosti po žalobkyni, ale povinnost tvrzení a důkazní a tomu odpovídající břemena přenesly na stěžovatele. Okresní soud měl všechny skutečnosti, pro jejichž údajné nedoložení žalobě vyhověl, řádně dotvrzeny a prokázány, případně šlo o skutečnosti, které byla povinna tvrdit a prokazovat žalobkyně, od které však v rozporu s rovností stran vyžadovány nebyly. Řadu skutečností soudy rovněž měly a mohly zjistit z úřední povinnosti aplikací zásady vyhledávací, nakládaly s nimi však nepřezkoumatelně a zásadu vyhledávací uplatnily pouze ve prospěch žalobkyně, zatímco okolnosti ve prospěch stěžovatele nezjišťovaly, přestože je tvrdil a nabízel o nich důkazy, popř. jim byly známy. S množstvím tvrzení se podle něj obecné soudy nevypořádaly vůbec nebo nedostatečně a navrhované důkazy opomenuly, čímž zapříčinily nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí. 10. Výtky stěžovatele pak směřují také vůči odůvodnění rozsudků, ze kterých není zřejmé, proč v řízení neprovedly některé navrhované důkazy ani jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele založena na extrémním excesu soudů v důkazním procesu spočívajícím ve zcela neobhajitelném úsudku o vztahu mezi provedenými (i opomenutými) důkazy, popř. skutečnostmi známými soudům z jejich činnosti, a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel v rozhodnutích postrádá také logickou a přezkoumatelnou úvahu soudů při tvorbě právního posouzení