IV.ÚS 759/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 759/17 ze dne 24. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, sídlem Dykova 17, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 28 Cdo 3117/2016-296 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 č. j. 64 Co 82/2015-252, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Fuchse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 149/2012 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných nemovitých věcí s tvrzením, že darovací smlouva uzavřená mezi ní a vedlejším účastníkem dne 26. 11. 1998, na základě které vedlejší účastník nabyl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem, je absolutně neplatná. Uvedla, že původním vlastníkem předmětných nemovitých věcí byla právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, která tyto nemovité věci v roce 1961 převedla na stát. Na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, předmětné nemovité věci přešly do vlastnictví stěžovatelky. Vedlejší účastník se od roku 1995 domáhal jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), a to přesto, že nesplňoval zákonné podmínky, když nebyl v rozhodné době státním občanem České republiky. Po proběhlých jednáních mezi vedlejším účastníkem a Městskou částí Praha 7 bylo touto městskou částí rozhodnuto o darování předmětných nemovitých věcí vedlejšímu účastníku, tento záměr byl následně schválen zastupitelstvem stěžovatelky. K darování přitom bylo přistoupeno z morálních důvodů, a to s ohledem na tvrzení vedlejšího účastníka ohledně majetkové křivdy, kdy tento uvedl, že k postoupení nemovitých věcí na stát došlo v době, kdy jeho právní předchůdkyni bylo 76 let, byla vdovou, navíc těžce nemocnou, neboť byla za války v koncentračním táboře, smlouvu o postoupení uzavřela v tísni, dům bylo třeba opravit a vázly na něm dluhy. Tato tvrzení se však ukázala být nepravdivá, proto stěžovatelka navrhla, aby soud rozhodl tak, jak uvedeno shora. 4. O žalobě stěžovatelky bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 9. 2014 č. j. 15 C 149/2012-188 tak, že soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že předmětnou darovací smlouvu shledal neplatnou pro obcházení zákona, neboť byla mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou uzavřena proto, že vedlejší účastník nesplňoval podmínky pro uzavření dohody o vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť nebyl v rozhodné době státním občanem České republiky. Zároveň však uzavřel, že vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem vydržením, když byl po dobu více než deseti let jejich oprávněným držitelem. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 č. j. 64 Co 82/2015-252 potvrzeno, byť odvolací soud posoudil věc po právní stránce odlišně, když shledal darovací smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem platnou. K tomu uvedl, že z hlediska platnosti darovací smlouvy je zcela nerozhodné, jaké pohnutky dárce (stěžovatelku) k darování vedly či zda se vedlejší účastník neúspěšně domáhal restituce svého majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, jehož podmínky nesplňoval. Dle názoru odvolacího soudu projevila stěžovatelka jakožto vlastnice předmětných nemovitých věcí darovací smlouvou svou vůli tyto darovat vedlejšímu účastníku, čímž realizovala své vlastnické právo tím, že jej převedla na vedlejšího účastníka. Morální důvody, které k tomuto kroku stěžovatelku vedly, odvolací soud označil za nerozhodné, neboť pohnutka dárce není pro posouzení platnosti darování právně významná. 6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 28 Cdo 3117/2016-296 odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným. III. 7. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu, když nerozpoznaly neplatnost předmětné darovací smlouvy pro obcházení zákona, resp. omyl či rozpor s dobrými mravy. Soudy dle názoru stěžovatelky posoudily případ nepřípustně formalisticky, když smlouvu ze dne 26. 11. 1998 klasifikovaly jako darovací smlouvu dle § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž zcela opomněly obsah tohoto právního jednání, který dle názoru stěžovatelky jednoznačně svědčí o tom, že darovací smlouva byla dle svého obsahu a dle vůle smluvních stran dohodou o vydání věci ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž měla být v souladu s ustálenou soudní judikaturou posouzena jako neplatná pro obcházení restitučních předpisů. V této souvislosti stěžovatelka upozornila na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž se v případě, že restituční předpis nestanoví způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy vzniklé zánikem vlastnického práva po 25. 2. 1948, nelze domáhat vlastnického práva dle obecných právních předpisů. Stěžovatelka dále namítla, že vedlejší účastník si svou pozici pro vydání předmětných nemovitých věcí nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy upevňoval uváděním lživých informací souvisejících s tvrzenou majetkovou křivdou a navíc zvyšoval tlak na stěžovatelku tím, že podal žalobu na vydání těchto nemovitostí, ačkoli si musel být vědom, že pro jejich vydání nesplňuje zákonné podmínky. Závěrem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že z tohoto nepoctivého jednání vedlejší účastník nesmí těžit žádných výhod. IV. 8. K ústavní stížnosti se dne 24. 7. 2017 vyjádřil vedlejší účastník. Uvedl, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy, jakož i v řízení před Ústavním soudem, opakovaně namítá, že darovací smlouva, na jejímž základě mu byly darovány předmětné nemovité věci, je neplatná pro obcházení zákona a dále z důvodu, že stěžovatelce měl sdělit nepravdivé údaje týkající se věku jeho právní předchůdkyně v době postoupení nemovitých věcí státu. Pokud jde o tyto nepravdivé údaje, kdy jeho právní předchůdkyni nebylo v době postoupení 76 let, ale pouze 53 let, pak tato informace byla stěžovatelce nesprávně sdělena jeho právní zástupkyní. Vedlejší účastník však vyjádřil přesvědčení, že tento chybný údaj nemohl mít vliv na ostatní okolnosti zřetele hodné, které vedly stěžovatelku k uzavření darovací smlouvy, tím méně za situace, kdy stěžovatelce byl správný údaj znám, neboť její věk byl správně uveden v postupní smlouvě, kterou měla stěžovatelka k dispozici. Vedlejší účastník naopak zdůraznil, že předmětný dům vystavěl jeho otec před válkou, za války byla tato nemovitost zabavena nacisty a vedlejší účastník byl se svými rodiči pro svůj židovský původ deportován do koncentračního tábora. Po válce byla nemovitost rodině sice vrácena, avšak znovu jim byla zabavena komunistickým totalitním režimem v šedesátých letech minulého století. Z těchto důvodů mu byla nemovitost následně stěžovatelkou darována, neboť vedlejší účastník byl zcela nepochybně oprávněnou osobou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, když nesplňoval pouze podmínku státního občanství dle uvedeného zákona. K námitce stran údajného obcházení zákona uvedl, že stěžovatelka v této souvislosti zcela opomíjí skutečnost, že předmětná darovací smlouva byla řádně uzavřena k tomu příslušným subjektem po předchozím schválení zastupitelstvem stěžovatelky, a tudíž uzavřena v souladu se zákonem i Statutem stěžovatelky. 9. Stěžovatelka nevyužila svého práva repliky, když se ve lhůtě stanovené jí Ústavním soudem k podání vedlejšího účastníka nevyjádřila. V. 10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 149/2012, dospěl k závěru, že